JEDNA CHYBA MŮŽE ZA VŠE ✔

BEZMOC, SLZY A ÚTRŽKY VZPOMÍNEK

Nick:

Každý za svůj život prožije nespočet snů i nočních můr! A přesně tohle byla jedna z nich. Jenomže tady to bylo naopak.
Neprobudil jsem se do o proti snu růžové reality, ale z růžové noční můry do strachu, úzkosti a bezmoci! Tak živý, tak skutečný. Rychle jsem se zvedl z gauče a z obýváku okamžitě utíkal do nahrávacího studia v druhém patře. Není tady. Nechci tomu věřit! ,,Co se stalo?" V očích jsem cítil jak se mi tvoří slzy, které mi za nedlouho tekly po celé tváři, ke krku a zatékaly pod tričko. Pomalým krokem jsem přistoupil do prázdné místnosti, kterou zatemnila minulost a touha po něm. Roztál jsem žaluzie a otočil se čelem k jasné místnosti. Bylo to tak skutečné. Viděl jsem jak sedí naproti kameře a vypráví.
Po hodině koukání do místnosti s ubrečeným výrazem jsem slezl zpět do obýváku, cestou jsem si postavil vodu na kafe.
Když jsem se posadil a gauč v jedné sekundě jsem se sám sebe v duchu ptal: ,,Co ta nemocnice? Tommyho uzdravení? Můj zdravotní stav? Robert? To všechno se mi přece nemohlo jen zdát!" Nechtěl jsem si připustit, že jsem ho nechal odejít!

Nick:
O 3 hodiny dříve

Viděl jsem jak se v obýváku zastavil. Doufal jsem, že si to rozmyslel a zůstane tu se mnou. Otočil se na mě. ,,Měj se tu hezky, sbohem!" Se slzami v očích a rozklepanou bradou jsem se skácel na zem a hlavu měl opřenou o futro dveří. Zabouchl dveře a já vší silou zaječel. Nepomohlo to, ale bylo to jediné na co jsem se zmohl. ,,Jestli odejde, už ho nikdy neuvidím!" Nemůžu žít se svědomím, že jsem ho podvedl s jeho nejlepším kamarádem, zničil mu zbytek života a teď bude sám.
Vždyť si nepamatuje mě, tak si sotva bude pamatovat cestu do centra města.
Zvedl jsem se. Rozeběhl jsem se ke dveřím, sáhl na kliku a otevřel dveře. Trvalo mi to příliš dlouho. Vykoukl jsem na příjezdovou cestu k domu. Nebyl tam. Pomalu jsem dveře zavřel a hned do nich začal nepříčetně bouchat. Nahlas jsem si všechno vyčítal. Slyšel jsem jak se mi dovařila voda.

Nick

Zalil jsem si extrémně silný kafe a sedl jsem si na gauč. Kafe jsem upíjel pomalu a mezitím přemýšlel, co dál? Jak se s tím vyrovnat? Jak zapomenout? Nevím jak, ale co vím určitě je, že musím!

O DVA ROKY POZDĚJI

Nick 18:00

Už to tu není, co to bývalo! Žádný smích, i když někdy slyším ten tommyho. Nenastala žádná změna. Nechci nic měnit. Vím, že si tím ubližuju, jenže mi to tak přijde správné. Jednou tu byl, jednou jsem udělal, co jsem udělal a tak se s tím musím poprat. Ať to bude bolet jakkoliv!

O DALŠÍ DVA ROKY POZDĚJI

Nick 22:30

Kde asi je? Co asi dělá? S kým tráví volný čas? Je vůbec v pořádku?
Seděl jsem v ložnici a prohlížel si foto album.
Turecký sed, silná káva a všude bordel. Zanedbávam všechno. I sebe.
Zapomněl jsem, co to je být mezi lidmi a smát se. Co to je se sebrat a jen tak jit do města. Do restaurace na jídlo. S kamarády na pivo. Mám vůbec ještě kamarády?
Blížím se ke konci. Když otočím na poslední stránku, kde jsou vytisklé fotky, pomalu rukou přejedu po volném místě. I když jsem tu fotku neviděl jak dlouho. Vzpomněl jsem si na všechno. ,,Bože!"
Do této chvíle jsem ani moc nebrečel, ale vzpomínky od toho jsou ne? Zavzpomínat a plakat. Nebo alespoň já to tak nastavené mám. Album jsem zavřel a schoval ho do skříně. Koukl jsem se na zem. Ano! Ležela tam. Útržky, už byly celé zežloutlé. Sebral jsem fotku a vyhodil jí v kuchyni do koše. Zítra po dlouhé době zajdu do města, vytisknout novou a dám jí tam, kam patří!