JEDNA CHYBA MŮŽE ZA VŠE ✔

,,PROSÍM, NE!"

Tommy: ,,Musíte Nickovi vytisknout správnou správu!"  řekl jsem doktorce. ,,Co chcete udělat s Robertem? Hodila znehodnocené správy do koše. ,,Vždy když ho máte nadosah, necháte ho utéct!" Stál jsem a abych pravdu řekl, sám nevím proč to dělám, vždy, když ho vidím, vypnu. Ale věřím na osud, takže... ,,Nejspíš to bude ta poslední věc, kterou mám udělat!" Odešel jsem ze sesterny k Nickovi. Doktorka stejně měla dost své práce a tak bych jí s Robertem zbytečně zatěžoval.
Robert: ,,Hodný kluk, Roberte, Hodný!" Seděl jsem v autě a jel domů.. K Nickovi domů!
Tommy: ,,Ahoj lásko, promiň, že jsem předtím tak rychle utekl, ale vyjasnilo se dost věcí a tak jsem je musel předat dál tvé ošetřující lékařce." Seděl jsem u něj a viděl jak mu teče slza po tváři. ,,Zlato, ne! Prosím, všechno je v pořádku!" Kouknul se směrem ke svým nohoum a začal vydávat divně skřeky. Koukl jsem se na jeho dolní končetiny se slovy ,,Copak, chceš říct?" A v tu chvíli mi slza stekla taky. Radostí jsem vydechl a usmál se na Nicka. ,,Lásko vidíš! Jak říkám! Všechno je v pohodě! Někoho hold láska potká společně se štěstím, nás hold potkala s tímhle. Berme to jako zkoušku! Nebo ponaučení za to všechno, co jsme si provedli!" Podíval se na mě nechápavým a zároveň neskutečně roztomilým výrazem v obličeji. ,,Ano! Ani ja jsem nebyl svatej! Když si připravoval oběd, seděl jsem ve svém studiu a držel v ruce věc která by to všechno skončila. To bylo to období kdy jsme se hádali a mě to dost bolelo, chtěl jsem to skončit a taky, že jsem to málem udělal, ale ty jsi najednou zaklepal a řekl, že kašleš na oběd, vypl si troubu a nastoupili jsme do auta. Pamatuješ jak jsem si stále držel to stehno? Tak to bylo to místo, kde jsem začal, nejdřív povrchově a pak hluboko. Ptal si se mně, proč si to držím, zda mě něco nebolí a já tě stále odsekával, že mi nic není. Do toho ti napsal Robert a pak už víš! Bylo toho v jeden den strašně moc. Mé narozeniny společně s naším výročím, Robert a v každým vyčítavý pocit sebevědomí. Byl to náš osudný den. Kdy začala zkouška zda k sobě patříme, nebo ne a vidíš? Vede se to! Sice pomalu, ale jistě! Mám z tebe radost Nicku, to, že můžeš hýbat s prstama je zase nějaké pozitivum!"  Viděl jsem, že i přes ty poslední pozitivní slova na konci mého proslovu, si vyčítá to, že jsem si chtěl ublížit a tak jsem se ho snažil naladit na něco pozitivnějšího. ,,Pamatuješ si..." začal jsem mu vyprávět ty nádherný momenty, které jsem s ním prožil a hned jsem  mu za ně poděkoval!" Asi po hodině usl a já nejspíše na něm.
Nick: Pomaličku jsem se probral a sedl si. Zvedl Tommyho ze sebe a položil na postel. Něco mě táhlo ven a tak jsem šel, nevim co to bylo, ale bylo to dost silný,  odepl jsem si ze sebe přístroje a opatrně se odebral k výtahu. Bylo zajímavé, že v tu chvíli byla na chodbě jen uklízečka, která dělala jakobych tam nebyl, nějak jsem to nevnímal a šel. Když jsem přivolal výtah přišla mi smska, což bylo nemožný protože jsem si nechával telefon na nočním stolku. Než jsem otevřel zprávu, výtah přijel a já nakročil dovnitř. ,,NECHOĎ PROSÍM!" přečetl jsem smsku a s nechápavým výrazem ho vrátil zpět do kapsy. Pohledem ke kapse jsem taky uviděl, že výtah nepřijel, pouze se otevřeli dveře, ve kterých byla nekonečná propast dolů a na konci se prosakovalo bílé světlo. Nevím jak ten pocit popsat, bylo to jakoby mě někdo tlačil a nutil ať jdu. A v tu chvíli mi přišla nová smska "PROSÍM, NE!" najednou jakoby mě někdo naopak tahal od vytahu a propasti pryč a pak jen ta šedivá  mlha která dost rychle pokryla celou chodbu nemocnice.
Tommy: ,,DNESKA JEŠTĚ NE!" Slova se kterými se po dlouhé snaze snad pěti doktorů probral z další zástavy srdce.