Učitelův syn ✓

4. kapitola: Náš čas

Dopoledne jsem oznámil mamce, že se zpozdím na doučování – raději jsem se nezmiňoval, že to bude mimoškolní doučování, jen by šílela. Před školou jsem se rozloučil s Pevarim a Imishou a čekal, až přijde pan Sawaisu. Bude zvláštní s ním jet v jednou autě, pokud tedy ráno nepřijel autobusem. Opřel jsem se o zítku, nasadil sluchátka a pustil si hudbu úplně na nejvíc, abych přišel na jiné myšlenky.

Dobalil jsem věci a rozešel se k autu, když jsem si vzpomněl, že na mě čeká Kawami. Vrátil jsem se tedy před školu a viděl ho stát u zdi – nevšiml si mě, a když jsem na něj zavolal, nereagoval. Přišel jsem blíž a sáhl mu na rameno.

Nadskočil jsem a vyndal si z uší sluchátka. „O-omlouvám se, pane učiteli. Nevěděl jsem, kdy přijdete a tak..." umlčel mě jeho pohled. „Nemusíš se mi pořád za něco omlouvat Kawami, nic se nestalo." Usmál se na mě, chytil mě za rameno a někam mě směroval. Šli jsme na parkoviště a já se pokoušel uhodnout, jaké auto je jeho. Nakonec jsme se zastavili u luxusního černého vozu. Galantně mi otevřel přední dveře spolujezdce a já se začervenal – milé.

Všiml jsem si jeho výrazu a sám pro sebe se uchechtl. „Snad sis nemyslel, že tě nechám sedět vzadu." Nadhodil jsem a on se posadil. Sedl jsem si na své místo a vyjeli jsme. Po cestě bylo ticho – na mě až moc tíživé a tak jsem ho prolomil jednoduchou otázkou: „V čem myslíš, že je problém u té matematiky?" viděl jsem, jak pokrčil rameny, ale nic neříkal – ach jo, tohle bude těžké. „Dobře, tak jinak... Nemohlo mi uniknout, že ti dělají problémy zlomky, možná bychom se měli podívat i na lomené výrazy a změny znamének v závorkách, co myslíš?" znovu pokrčil rameny. „Víš, nemůžu řídit a zároveň se dívat na to, jak mi gesty něco naznačuješ. Můžeš mi prosím odpovídat normálně? Takhle se nikam nepohneme." Do háje – doufám, že to k němu nebylo moc hrubé, to bych opravdu nerad.

„Omlouvám se." Vykvikl jsem. „A-ano, nevím, nechám to na vás." Dořekl jsem a stáhl si rukávy u mikiny – je divné s ním sedět v autě. „Co přesně ti dělá problémy?" pokusil se načíst rozhovor. „No... Asi t-ty zlomky, ale, no... skoro všechno." Řekl jsem nakonec těžce. „To probereme." Řekl a hodil po mě úsměvem – váhavě jsem ho napodobil. „Kolik ti vlastně je?" zeptal se mě. Proč bych mu to měl říkat? „K-kolik je vám?" řekl jsem místo toho. Zasmál se. „Já se ptal první." Mrknul na mě a já polkl. „Patnáct." Odpověděl jsem. „Mě třicet-dva." Také mi dal odpověď.

Připadalo mi roztomilé, že je tak nemotorný, pokud se jedná o rozhovory. „Všiml jsem si, že posloucháš hudbu. Jakou máš nejradši?" pokusil jsem se znovu na něco zeptat a doufal, že se rozpovídá. Zastavil jsem na semaforu. „Pop." Řekl ztichle. „Vážně? Ten mám taky rád. Ani klasika není k zahození. Ve sborovně se říká, že ses hlásil na hudební školu. Hraješ na ten klavír, že?" odkašlal jsem si a čekal na zelenou. „Ano." Řekl. „Páni, to jsem se vždycky chtěl naučit. Je to zajímavé. A jak ses ocitl zrovna na téhle škole?" ozvalo se povzdechnutí – ano, asi ho už těmi otázkami dost štvu. „Nevzali mě tam, kam jsem ch-chtěl. Hlásil jsem se na u-uměleckou a na hudební, nevzali mě ani na jednu." Řekl. No dobře, už žádné otázky.

Zastavili jsme před obrovským domem a můj první dojem byl ten, že jsme se ocitli u domu nějakého pracháče. „T-tady bydlí nějaký váš kamarád?" zeptal jsem se, on zamknul auto zaparkované na vyznačené čáře a z kapsy si vytáhl klíče. „Ne, to je můj dům." Nepřesvědčivě jsem zamrkal – to je co? „Předem se omlouvám za ten nepořádek, co tam uvidíš, neplánoval jsem, že si sem přivedu návštěvu." Usmál se a pustil mě dovnitř. Bázlivými kroky jsem vstoupil do domu a v úžasu hleděl na luxusně vypadající interiér. „P-proč proboha učíte?" prohodil jsem do ticha. „Protože mě to baví." Ozvala se stejně nečekaná odpověď. „Vem si to do kuchyně, za chvíli tam přijdu." Řekl a odešel někam po schodech do patra.

Převlékl jsem se do domácího oblečení a znovu sešel po schodech do kuchyně, kde na židli seděl Kawami už s připravenými učebnicemi a rozprostřenými poznámkami. Usmál jsem se a sedl si naproti němu. „Dobře, tak co dáme jako první?" zeptal jsem se usměvavě a s přátelským výrazem. „Ehm... zlomky?" přikývl jsem a začal ho doučovat. Upřímně nevím, proč o sobě tolik pochybuje, jde mu to docela dobře až na pár malých chyb.

Půl hodiny jsme probírali zlomky, dalších čtvrt hodiny krácení a pak už jen lomené výrazy. „Není to tak těžké, jak jsem myslel." Řekl jsem a zasmál se – začínal jsem být v jeho přítomnosti uvolněný. Musím uznat, že je vážně úžasný a je s ním legrace. Když mi před chvilkou říkal několik vtipů na odreagování, na chvíli jsem zapomněl, že je vlastně můj učitel a ne kamarád. „Myslím, že to zítra zvládneš." Pocuchal mě ve vlasech a já se nad tímto gestem nervózně zašklebil. „Myslíte?" zablikal jsem očima. „No to bych to přeci jinak neříkal ne?" chytil mě za ruku, kterou jsem měl položenou na stole a já se napjal – zase mi buší srdce.

Strašně hezky se mi s ním povídá. Když není tak odtažitý, je to vlastně skvělý kluk. Ale co to dělám? Proč ho držím za ruku? „Víš, že když budeš potřebovat, jsem tu pro tebe, že ano?" ujistil jsem ho a palcem ho pohladil po předloktí – je tak hebký, to je zvláštní. „A-ano." Chudáček, zase se zakoktává. „A když tě bude zase otravovat Frederik, klidně za mnou můžeš přijít a já ti pomůžu. Klidně můžu domluvit i další trest u ředitele." Opět jsem ho pohladil. „Nedovolím, aby ti ublížil." Nikomu to nedovolím.

„Ď-děkuju." Špitl jsem. „To mi ještě nikdy nikdo neřekl." Ani nevím proč, ale překryl jsem jeho ruku, která stále svírala mou drobnější svou druhou, a pohladil ho podobně, jako to udělal on – možná jen trochu nemotorněji. „Jsem tu pro tebe." Řekl a teď už naše ruce byly skrz naskrz propletené i jeho druhou. „A já pro vás." Neznělo to divně? Jak by se zrovna mému učiteli mohlo něco stát, abych ho musel chránit? „Už je pozdě. Měl bys jít. Trefíš na autobus nebo tě mám odvést?" zeptal se a já se rozmýšlel. Možná bych měl štěstí a našel zastávku, ale mnohem příjemnější pro mě bude odvoz – narovinu, i když trochu nervózně jsem ho požádal, jestli mě odveze domů.

Nasedli jsme do auta a já stále musel myslet, co mě to popadlo, že jsem se na něj celou tu dobu, co si balil věci tak koukal. Už blázním? „Na další doučování bych měl čas zítra. Nevadilo by ti to?" zavrtěl hlavou. „Vůbec ne, stejně nic nedělám." Usmál se a já to shledal jako úžasnou změnu oproti jeho koktavým výjevům. „Dobře. Takže jako dneska? U mě doma?" přikývl. „Nemám nic proti, ale škola mi končí až ve čtyři." Řekl. „Počkáte na mě?" zaslechl jsem ustrašené polknutí, což mě donutilo se na něj podívat. „Jistě, to není problém. Stejně musím dodělat nějakou práci." Sledoval jsem vozovku.

„Můžete mě vyhodit už tady? Ch-chci se ještě stavit za kamarádkou." Bál jsem se, že se bude zlobit, ale on pouze zakýval s úsměvem hlavou. Je vážně tak krásný nebo se mi to zdá? Opravdu právě přemýšlím o svém učiteli v přitažlivém slova smyslu? To je zvrácené. „Tady?" zeptal se, přibrzdil a já vystoupil z auta. „Děkuju vám za odvoz." Ušklíbl jsem se. „Moc to pro mě znamená." Ještě jsem dodal. „Měj se." Řekl a já s prostým ‚vy taky' zavřel dveře u auta a šel k Imishiinu domu. Napadlo mě, že se jí pochlubím s doučováním...

---

Tak tady je čtvrtá kapitola♥ Děkuju za aktivitu na tomto příběhu a i na těch ostatních :) Další kapča bude v pátek.♥