Učitelův syn ✓

27. kapitola: Jak plynou roky...

O pět let později:

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že nás tu necháš bydlet. Slibuju, že ti budeme se vším pomáhat." Usmála se Imisha a přidržela dveře Pevarimu, který za sebou tahal jejich tašky. „V pohodě, dům je dost velký pro vás všechny." Uchechtl jsem se a sklonil se k sotva ročnímu miminku, které spalo pod dekou v autosedačce. „Aspoň tu nebudu pořád tak sám. Už mi z toho hrabe, jak se vrátím z práce a není tu nikdo kromě Teddyho." Pejsek se mi radostně propletl mezi nohama a já o něj skoro zakopl. „A co nějaký přítel?" usmála se; já však zavrtěl okamžitě hlavou. „To je škoda." Posmutněla. „Už jsem se těšila, že nějakého tvého adonise konečně poznám." „Tak na to si budeš muset ještě počkat..." - protože jestli mě máš ráda, odpustíš mi, s kým jsem rozhodnutý strávit zbytek života.

Byl to dlouhý den plný nejrůznějších událostí. Před rokem jsem si našel mezi vězni pár přátel, u kterých, i když jsem se před nimi měl stále na pozoru, jsem alespoň trochu věřil, že se stanou lidmi, s nimiž těch pár dalších let přežiju bez toho, abych se zbláznil. Kawami mě sice často navštěvoval, ale přes sklo, které nás oddělovalo, jsem měl vždy pocit, že je to bariéra, která nebude mezi námi nikdy odstraněna. „Kam jdete dneska pracovat?" zeptal se Morris. „Do továrny..." „Do parku..." „Třídit skládku." U toho jsem se usmál. Aspoň že já mám dnes odpočinkový den, jelikož jsem se včera do dané práce zažral natolik, že jsem si několik hodin napracoval. „Co myslíte, že bude dneska k jídlu?" zeptal se Thomas. „Kaše s takovejma těla zvratkama, co vo ní vždycky řikáme, že vypadaj jak voči." „No jo, ty abys hned nemyslel na nejhorší." Všichni u našeho stolu se zasmáli a já si podepřel bradu, poslouchaje jejich nekonečné blábolení.

O další tři roky později:

„Saiko, pojď sem." Zavolal jsem na malou raubířku, která se bosá proháněla po zahradě a honila se s Teddym. Odložil jsem nůžky na plevel a došel za Imishou, která právě zalévala květiny. „Měla by sis ji víc hlídat. Teddy by jí sice nic neudělal, ale je tu plno kamenů, o které, když zakopne, nemusí to dopadnout zrovna dobře." Má nejlepší kamarádka přikývla a odložila konev jdouc si pro svou dceru k jednomu ze záhonů, na kterém pošlapala pár sazeniček. „Pojď sem Saiko, půjdeme za tátou. Taky by si s tebou mohl trochu hrát." Uchechtl jsem se a zalil květiny místo ní. Vrátila se celá rozesmátá a já pozvedl obočí. „Copak se stalo?" „Ale nic. Pevari zrovna maluje jeden z pokojů, tak se Saiko nabídla, že mu pomůže. No měl jsi mě vidět, jak jsem rychle utíkala. Myslím, že mě za chvíli přijde přizabít." Zachechtal jsem se. „Upřímně... nedivil bych se." Řekl jsem a opět se dal do stříhání plevele.

„Venku je hezky, ptáci zpívaj a já tu trhám kytky v těch nejmenších rukavicích, které by na sebe nenavlékl ani dorostenec." Povzdechl jsem si. „Aspoň se ti nezařezává kombinéza." Podotkl Thomas. „Proč vůbec musíme mít v takovýmhle pařáku kombinézy?" pronesl ke strážníkovi, který nás měl na starosti. „Je to předepsaný oděv." Odůvodnil a tiše se smál tomu, že my se lopotily v celotělovém oblečení a on na sobě měl uniformu s krátkými rukávy, stál ve stínu a popíjel ledový čaj. „Kdy dostaneme čaj my?" optal se bělovlasý chlap, který se mnou vykonával práci. „Až to tady doděláte." „Jako bys to nevěděl." Řekl jsem a vzal si nůžky, abych odstřihl docela silný kořínek, jež mi nešel vytrhnout ze země.

O další dva roky později:

„Tak jaký byl první den ve škole?" optal jsem se Saiko, když nastupovala do auta. Nejprve si na sedačku položila batoh a až pak se posadila, koukaje na mě svýma zářivýma očima. „Ty děti tam mi připadaj přitroublý, ale byl tam jeden moc hezkej kluk." Zasmál jsem se a rozjel se. „Hezkej kluk jo? A jak vypadal? Blonďatej? Měl modrý oči?" ptal jsem se dychtivě a Saiko se tomu tiše smála. „Černovlasej. A měl hnědý oči asi, nejsem si jistá." Po nějaké době jsme dojeli domů a já si všiml neznámého auta stojícího před vjezdem do garáže. Zaparkoval jsem tedy auto u cesty a rozešel se do domu následovaný zvědavou Saiko. „Jé, strejda Oshi!" vypískla radostně, když zahlédla blonďatého muže, který se stal těsně po soudním procesu mým velice dobrým přítelem. Vyskočila mu do náruče a rozesmála se. Oshiro ji políbil do vlasů. „Ahoj mrně." „Jak to, že jsi nedal vědět, že přijedeš? A ty máš nový auto?" podivil jsem se. „Jojo, je služební. Sakira přijde za pár minut. Ještě něco zařizuje." Ušklíbl jsem se a odložil Saikiinu tašku, kterou jsem dobrovolně vzal, na gauč. „Něco ti nesu." Řekl a podal mi malou obálku, kterou jsem pomalu otevřel a začal číst. „No to snad,... gratuluju!" přidal jsem se do objetí. „Chtěl jsem, abys byl jedním z prvních, kdo to obdrží." Usmál se a já ještě stále s podivem hleděl na pevný kus papíru, na němž bylo pozvání na Sakiho a Oshiho svatbu.

„Myslíš, že se mu stýská?" optal jsem se Hiruki. „Samozřejmě, že se mu stýská. Vždyť tu byl teď o víkendu ne?" přikývl jsem. „Vidíš. Není důvod, proč by se mu nemělo stýskat." „To nepopírám, jenom..." povzdechl jsem si. „chybí mi." „Děláš, jako by to byl tvůj přítel a ne syn." Kdybys jen věděl... „Hrozně vyrostl, už je dospělý. A já tu hranici osmnáctých narozenin nemohl ani oslavit společně s ním." Hiruka se neobratně přetočil na bok, aby na mě lépe viděl ze své postele. „Takových let ještě bude. Buď v klidu, ono se to srovná." Přikývl jsem a zamyslel se nad tím, co by tak teď mohl dělat.

O další čtyři roky později:

„Přestaň se přece litovat! Musíš se nad všechno to, co se stalo před dvanácti lety povznést. Najdi si přítele, adoptujte si mimčo a buď šťastný." Zavrtěl jsem hlavou. Imisha byla opět na mateřské a my zůstali doma sami, jelikož Saiko byla ve škole a Pevari pracoval. „To není tak jednoduché, jak si myslíš." Povzdechl jsem si a dodával si odvahu k tomu, abych jí konečně po všech těch letech zatajování řekl pravdu. „Samozřejmě, že je to jednoduché. Frederik je dávno pryč, šikana je dávno zapomenutá, tvého tátu brzy pustí... A co uvidí? Smutného kluka, který se lituje, že si za těch několik let nenašel správného přítele?" odvrátil jsem od ní pohled. „Až se vrátí, budu mít přítele." Řekl jsem a ona, jako by o mých slovech přemýšlela – prosím, pochop to. „Do té doby si ho najdeš?" povzdechl jsem si. „Ne." Chytil jsem svou kamarádku za ruku, aby při mém doznání neutekla. „Můj otec je můj přítel... Miluju ho." Žena po mé levici zalapala po dechu, ale ruku mi ještě více stiskla. „To proto si nikoho nehledáš..." konstatovala. Pozvedl jsem obočí. „Tobě to-nevadí?" optal jsem se přiškrceně a sledoval, jak zavrtěla hlavou. „Uznávám, že jsem nic takového nečekala, ale,..." objala mě. „Pokud tak budeš šťastný, bude to stačit ke štěstí i mě." Usmál jsem se a zabořil tvář do jejích dlouhých vlasů. „Děkuju." Zahuhňal jsem.

O dalších pět let později:

„Ten váš prcek vás časem přivede do hrobu." Zasmál jsem se, zatímco Oshirův a Sakirův syn šplhal po pohovce nahoru a pokoušel se sebrat nám ovladač k televizi. „Souhlasím." Usmál se Sakira. Od doby, co mají malého, se hodně změnil. Už není tak uštěpačný a sarkasticky arogantní jako kdysi. „Chceš slyšet dobré zprávy?" usmál se blonďák a já pohladil mrňouska po dlouhých vláskách pomalu kývaje hlavou, abych Oshira ujistil, že se rád po dlouhé době dozvím něco dobrého. „Přišlo mi poštou oznámení, že tvého otce do týdne propustí." Pootevřel jsem naprázdno ústa a blonďatého vyšetřovatele povalil na zem. Sakira se tomu nedivil a tak nám raději neřekl ani slovo, pouze se mému chování usmál. „Beru to tak, že jsi rád." Řekl Oshira, když se válel tváří opřený o zem a já na něm ležel neschopen se pohnout. „Táta hapal!"

„Už za týden jo? Jak to?" optal se mě spoluvězeň a já na to pouze šťastně pokrčil rameny. „Strážník říkal, že to bylo kvůli tomu, že jsem neudělal za celou tu dobu, co tu jsem, jediný větší prohřešek a navíc nedělám žádné problémy a jsem nekonfliktní." Zasmál se. „A divíš se? Je ti skoro padesát." Smutně jsem se usmál. „Pravda." Ach bože a Kawamimu už je přes třicet. Kam se poděly ty časy, kdy to byl můj malý roztomilý Kawi, kterého jsem ochraňoval před zbytkem světa? Těšil jsem se, až se vrátím k nám domů a budu s ním. Jen jsem doufal, že nenajdu ve své ložnici jiného muže. Podle toho, co mi Kawami říkal, nechal u nás bydlet své dva nejlepší přátele i s dcerou. O ničem jiném jsem neměl nejmenší tušení a ve skrytu duše doufal, že se mi nedostaví žádného překvapení. Kawi, brzy už budeme spolu...