Učitelův syn ✓

13. kapitola: Umřít či přežít?

Cože to řekl?! Rychle jsem vstal z postele a rozeběhl se ke koupelně, kde jsem před malou chviličkou zaslechl skřípnout rozvrzané panty. Zmáčkl jsem kliku, ale k mému úleku a překvapení se dveře neotevřely. Opřel jsem se o ně a zabušil – přitom jsem poslouchal, co se za nimi může odehrávat tak zásadního, že kvůli tomu musel Kawami dokonce zamknout. „Kawami, otevři ty dveře." Řekl jsem klidně – neodpovídal mi, ale jeho zrychlený dech a přímo šílený pláč dával jasně najevo, že se uvnitř nachází. Zaklepal jsem znovu. „Prosím Kawami, pusť mě dovnitř, promluvíme si o tom a společně to vyřešíme." Zasípal a bolestně zaskučel – co tam ksakru dělá?! „Jako rodina, že jo?!" vyjel na mě. „Běž pryč!"

Rozhlédl jsem se kolem – šampony, gely, hřebeny, kartáček na zuby... konečně – žiletka! Vzal jsem ji do rukou nevnímajíc slova, která mi můj takzvaný otec vykládá. Posadil jsem se a opřel se o dveře, zatímco jsem žiletku opatrně vyndával z obalu. Zatnul jsem zuby a započal první malinký řez. V úžasu jsem sledoval, jak se na místě sbíhají kapičky červené tekutiny a potom v menším potůčku stékají k mým prstům. Pozoroval jsem o něco více vystupující žíly, jak jsem ztratil krev a usmíval se jako blázen – jsem blázen. Něco jsem na Miramiho zavrčel, ale už si nevybavuju co, protože jsem byl až v takové extázi, že jsem udělal další pomalý, tentokrát ale hlubší řez. Pocítil jsem úlevu až u konečků prstů na nohou a to jsem teprve začal. Jaké to asi bude, až si zjizvím celé tělo?

Vydával divné přiškrcené zvuky. Stále jsem na něj mluvil, ale už mi ani slovem neodpověděl. Něco mě nepříjemně umokřilo na kalhotách, a když jsem na to sáhl, v hrůze jsem zjistil, že to není žádná voda, která by protekla potrubím, ale červená hustá krev obklopující mě po obvodu hýždí. Vykřikl jsem. „Kawami! Proboha otevři!" Zakřičel jsem a kliku v ruce mačkal brutální silou. Uchýlil jsem se k poslední možnosti – přešel jsem doprostřed chodby, rozeběhl se a vší silou do dveří kopl, tak, že se vylomily z pantů. Zaslechl jsem trochu přiškrcené ‚au' a rychle vběhl do koupelny. Kurva – já ty dveře shodil na Kawamiho! Mrštně jsem je odtáhl stranou a podíval se na spoušť, kterou Kawami spáchal na svém těle. Nebylo to tak hrozné, jak jsem čekal, ale ani zdaleka to nebylo dobré – alespoň, že byl stále při vědomí. Z nejméně dvaceti bodných ran mu odkapávala krev, ale jelikož většina z těch rýh nebyla nějak extra velká, bylo zranění, které si mohl jinak způsobit minimální. „Kawami..."

On na mě shodil dveře! Zátěž, která dopadla na má záda, byla přímo nesnesitelná, a kdyby je ze mě nesundal včas, hrozilo, že se zadusím. „Kawami..." řekl a já se rozkašlal, jakoby mi někdo nasypal pepř do nosu – slzy mi už zase tekly proudem, ale ne z toho, že by mě bolely ty řezné rány, nýbrž z toho, že mě to nenechal dokončit. Zoufale jsem se pokusil ještě jednou pozvednout žiletku, abych se jí mohl podříznout a konečně umřít, ale on mi zápěstí sešlápl tak silně, že mi z ní žiletka vypadla a on ji sebral. „Nenávidím tě!" chci se zabít!

Vzal jsem mu tu hrůznou věc a hodil ji na druhou stranu koupelny. Nic jsem nevnímal – ani jeho vzlyky, ani křik a ani to, jak mi stále dokola opakoval, jak moc mě nenávidí. Vyzvedl jsem si vzpouzejícího se hnědovláska na ruce a vzal si ho do náruče – všude kolem cákala krev, tak jsem ho znehybnil úplně. „Nesnáším tě! Nesnáším tě! Nesnáším!!!" bušil mi do prsou. „Proč mi tohle děláš?" pronesl jsem zlomeně a nesl ho dolů po schodech. Prošel jsem dveřmi do garáže, otevřel auto a Kawamiho do něj doslova nacpal. Zaklapl jsem dětskou západku, aby nemohl utéct a vyndal si z kapsy u kalhot mobil, abych mohl zavolat svému doktorskému kamarádovi Tikimu. „Pusť mě ven! Pusť mě ven!" křičel – rvalo mi to srdce na kusy a prsty se mi při vytáčení Tikiho čísla hrozným způsobem třásly.

Proč mě zamknul?! Zahlédl jsem, jak vytáčí nějaké číslo a hned mi bylo jasné, že to není dobře. „Pusť mě ven!" stále dokola jsem řval a mlátil do skla, přičemž jsem na skleněné ploše nechával krvavé otisky prstů. Jakmile dotelefonoval, obrátil svou pozornost ke mně a se slzami v očích se dotkl skla v místě, kde jsem měl položenou ruku. „Pusť mě, prosím." Řekl jsem o něco klidněji a pocítil nenadálou únavu. Zakryl jsem si rány, které nejvíc krvácely, ale i tak jsem po pár vteřinách stejně upadl do sladké nevědomosti.