Učitelův syn ✓

25. kapitola: Návštěva

„Oshiro?" zavolal do ztichlého domu Sakira ihned po našem příjezdu. „Jsi tu?" položil jsem tašku do chodby a vyzul se, poslouchaje, zda nezaslechnu blonďákův hlas. „No nic. Objednám pizzu. Asi se ještě nevrátil z práce." Povzdechl si. Sundal si bundu, položil klíče na poličku a rozešel se do kuchyně pro telefon. „Kolik toho sníš?" optal se mě. Zašel jsem za roh a objevil se vedle něho. „Nevím. Tak půlku." Přiznal jsem polotiše a nechal ho telefonovat, zatímco jsem si odnášel nahoru věci a svlékal ze sebe bavlněné zimní oblečení. Lehce jsem si prokřupal ramena a pak si sedl ke stolu vyndávaje svůj mobil z tepláků, které jsem si na sebe právě vzal. Nejprve jsem měl v plánu si něco zahrát, nicméně jakmile se můj zrak zaměřil na display, prst se mi mimovolně zastavil na ikonce s kontakty. Měl jsem v nich pouze několik málo čísel, mezi kterými nechyběl samozřejmě můj otec, kterého jsem měl za jménem označeného srdíčkem. No nevím... kdyby mi někdo vzal mobil, asi by se dost divil.

„Mirami Sawaisu." Řekl někdo mé jméno a já tím směrem stočil pohled. Strážník, kterého jsem z celé duše nenáviděl, stál za mřížemi a v rukou držel železné okovy, v kterých jsem poznal vězeňská pouta. S trochu povytaženým obočím jsem šel k němu blíž a čekal, co se bude dít. „Oshiro Tegga, muž od vašeho zastupitele před pár minutami volal. Dostaví se sem s vaším synem do hodiny. Mám pověření od ředitelství, že vás mám zatím přemístit do jiné cely, která je vybavena průhledným sklem, abyste měl se svým synem soukromí. Ti nade mnou uznali, že na to máte právo. I přes to, že jsem proti, mi tedy nezbývá, než příkaz uposlechnout." Měl jsem sto chutí se rozesmát nad jeho výrazem, kterým mě celou dobu podřezával. Myslím, že kdyby to bylo celé na něm, už bych byl na samotce, kde by mi do žil píchaly jednu jehlu za druhou, aby mě udržely v klidu. Byl jsem na samotce jednou – pak uznali, že je to špatný nápad, když jsem se jim tam před několika lety málem umlátil o rezavé šrouby. Co dodat, byl jsem na dně. V té době jsem neměl pro co žít a chtěl za každou cenu umřít. Nyní jsem rád, že se tak nestalo a že tu mohu stále být, byť v takovémto stavu. Strážník otevřel mříž, nasadil mi pouta a vedl mě dlouhou chodbou směrem k cele číslo šestnáct.

Zrovna jsme si dávali se Sakirou oběd, když jsme zaslechli v chodbě zaštrachat zámek, jak se někdo snažil odemknout dveře. Cpal jsem se zrovna šunkovou pizzou, zatímco černovlásek měl sýrovou se smetanou. „Ahoj Oshi." Křikl na něj tlumeně. Já se zmohl jen na pouhé ahoj. „Já tvrdě pracuju a vy se tady zatím přejídáte touhle dobrotou." Obvinil nás blonďák a ukradl svému příteli jeden dílek, dávaje mu přitom uvítací polibek. „Copak jste dělali?" „Byli jsme vyzvednout Kawamimu věci k nim domů." Řekl ihned. „Tak to jste měli to ráno docela dobrý. Hele Kawami, mám pro tebe takové menší překvapení. Něco jsem ti vyjednal." Pozvedl jsem v otázce jedno tmavé obočí a polkl, když jsem si představil nemyslitelné. Oshiro se posadil na pohovku mezi nás a zářivě se na mě usmál. Černovlasý mladík sedící vedle něj pouze protočil oči a dále si nás nevšímal – raději si všímal své pizzy. „Domluvil jsem setkání s tvým otcem. Za půl hodiny vyrazíme." Vytřeštil jsem oči a myslel, že se mi v hrudi srdce zastavilo. Tušil jsem, že to bude něco takového, ale myslet si to a znát skutečnost, že je mé smýšlení pravdivé, je rozdíl. Pane bože, uvidím svého Miramiho! „J-já vůbec nevím, co na to mám říct." Usmál jsem se a do očí se mi nahrnuly slzy štěstí. „Děkuju!" vypískl jsem a skočil mu kolem krku. Sakira, jako by mě v ten okamžik chtěl probodnout rozžhaveným kusem kovu.

Vyčkával jsem. Postával jsem v cele s prosklenou stěnou a menší mříží za svými zády, která sloužila k tomu, aby místnosti dodávala větší světlo. Po delší době jsem měl možnost vidět alespoň něco z cely, v které jsem přebýval. Světlo mi pomáhalo lépe určovat čas... Seděl jsem na židli a netrpělivě očekával návštěvu, která za mnou měla přijít. Těšil jsem se jako malé dítě, které se nemůže dočkat, až nalezne pod vánočním talířem penízky pro štěstí. A když ta chvíle přišla, všechny pocity se na mě sesypaly jako lavina. Bzučák se rozezněl a dveře se otevřely, nechávaje vstoupit strážného zároveň s mým synem a nějakými dvěma muži. Díval jsem se na něj a nemohl uvěřit jeho vzhledu. Vypadal unavený, nicméně na jeho úsměvu ihned, jak mě zahlédl, jsem mohl oči nechat. Na jeho rtech, na něm samém. Kéž by nás neoddělovalo sklo a já ho mohl silně obejmout. Snad nikdy jsem si nepřál něco tak moc, než to, abych teď mohl vrátit ten jeden zpropadený den.