Učitelův syn ✓

19. kapitola: Vězení

„Nehoda?" položil jsem otázku a významně na něj pohlédl. Sklopil oči, ale ne studem, spíše nevydržel můj pronikavý jas očí. „Nebyl to můj syn." Řekl a vypadalo to, že je mu nepříjemné o tom mluvit – nepřestal však. „Tara měla jet s tím slizounem do práce, chlapce měla hlídat sousedka." Udělal dramatickou pauzu, než mi zcela přesně vyložil celou „nehodu". „Přestříhal jsem jí kabely u auta. Na poslední chvíli mi řekla, že musí jet do nemocnice, protože se malému udělalo špatně. Už jsem nestihl nic říct nebo udělat." Skousl jsem si ret a sledoval, jak se snaží klidně mluvit, i když mu to činilo značné potíže. „Nemohla na konci ulice zabočit, protože ty kabely, co jsem přestříhal, byly od brzd. Nabořila to rovnou do protějšího domu... ani jeden nepřežil." Na to jsem neměl co říct. Je prasárna se někomu pomstít za neopětovanou lásku takovýmto způsobem a je ještě hnusnější do toho tahat děti. Ať už si myslí kdo chce, co chce, jediní, kdo na to doplatí, jsou oni sami. „Přiznal ses? Přece neměli důkazy ne?" propálil mě pohledem – pochopil jsem. „Pocit viny?" zeptal jsem se a on jemně souhlasně pokýval hlavou.

„Kawami Miray." Ozvalo se halou. Vstal jsem z nepohodlné židle a šel do vyslýchací místnosti. Ten otrava šel za mnou a něco zapisoval do notesu, který mu vyšetřovatel podal. Posadil jsem se na židli naproti menšímu stolku se zapnutou lampičkou a další židlí postavené proti té mojí. Těžké železné dveře se zamkly a já stanul tváří v tvář vysokému blonďatému muži s ofinou překrývající jedno z hnědě zbarvených očí. „Omlouvám se. Stresovali tě za tu dobu, co tě sem vezli?" zeptal se mile. Sklopil jsem zrak na své propletené ruce položené na desce stolu a jeho otázku ignoroval, jako by ji vůbec nevypustil z úst. „Je mi jasné, že o tom, co se stalo, nechceš moc mluvit, ale je to nutné, pokud chceš, aby se tvůj otec nedopracoval až k trestu smrti." Zamlžilo se mi před očima – tohle nemůžou! Polkl jsem hrbolek v krku, ruce se mi nezvykle zpotily. „To je nezákonné! Nemůžete nikomu dát trest smrti! Ten u nás není!" do mého hlasu se vkrádala hořkost a chladnost. Pokouší se mě zastrašit?

Seděl jsem na palandě s nepřítomným výrazem ve tváři s propletenými prsty a vzpomínkami týkajících se těch vražd, z kterých mě viní. Nemusel jsem se takto zachovat, neměl jsem nikoho zabíjet, ale šlo o Kawamiho. Nedovolit, aby mu někdo ublížil, byla má priorita, a i když to stálo čtyři lidské životy, nelituji toho. Přijmu trest, jaký dostanu, ale nikdo ode mě nemůže očekávat, že se budu cítit provinile. Ti muži si za to mohli sami, to oni napadli mého syna, vystartovali i po mně – vlastně to byla sebeobrana. „Pan Sawaisu!" řekl někdo a já se za zvukem ohlédl. Stál tam policista, v ruce držel talíř s vězeňskou stravou, kterou mi podával otvorem v mřížích a díval se na mě skrze prsty s výrazem čirého znechucení. S povzdechem jsem vstal z rozvrzané postele a převzal si jídlo. „Tak tě tady zase pěkně vítám. Věděl jsem, že tvoje propuštění byl omyl. Vrahu!" a plivl mi do obličeje. Obličej se mi zkřivil zhnusením, a kdybych byl jen trochu ve výhodě, asi bych mu něco peprného odpověděl. Otřel jsem si do rukávu slinu a převzal si večeři. „Hezky se prospi... dokud můžeš." A odešel s úšklebkem, který přisliboval pozdější noční můry.

„Ve výjimečných případech je u nás trest smrti povolený. Jistě jsi slyšel či četl v novinách články o tom, jak zemřel Daisuke Haruki. Podmíněný trest se mu obloukem vyhnul a nezbylo nic jiného než ho za jeho činy potrestat jinak než pouhým vězením. Byl to vrah mnoha spáchaných zločinů, který si nezasloužil milost a slušné zacházení, kterým sám opovrhoval, stavěl na druhou kolej pohodlí před svou zábavou, kterou bylo týrat svých obětí, dokud nezešílely." Vytáhl si z desek papíry a fotografie, které rozprostřel po stole. „Jsem si jistý, že tohle jsi viděl, ale musíš mi říct, co se tam stalo. Jen tak můžeme tvému tátovi alespoň z části pomoct." Nakoukl jsem do poznámek a na milisekundu se pozastavil nad fotografiemi čtyř zavražděných mužů. Byť jsem nechtěl a bránil se, mimovolně mi zpod víček ukáplo dalších pár slz. „Takže?" díval se na mě pohledem lačnícím po informacích a já si musel nutně skousnout ret, jinak by se ze mě dostal přidušený vzlyk. Pomůžu ti Mirami!