Učitelův syn ✓

23. kapitola: Zastupování

Noc ubíhala pomalu – měl jsem strach usnout, abych opět neviděl Miramiho oči, jak pomalu a naposledy pohasínají a prohrávají svůj poslední boj. Držel jsem polštář a tiskl do něj znavenou a vyčerpanou tvář promoklou cestičkami od slz. Vypadalo to, že ráno snad nikdy nepřijde a neukončí můj zármutek. Můj optimismus byl pryč. Pesimisticky jsem si opakoval v hlavě otcova slova, kterými mi říkal, že žádné zlo světa na nás nedosáhne, že budeme navždy spolu a že nás naše láska ochrání. Vše, jako by se proměnilo v pohádky.

Vstal jsem rozlámaně z postele a šel si vyzvednout snídani k mřížím. Vyslechl jsem si pozdrav od svého „kamaráda" a vrátil se k lůžku, na které jsem si unaveně sedl pokládaje talíř na matraci pode mnou. „Vypadáš vyčerpaně." Řekl zničehonic zhrublý Kanayův hlas. „Jo." Přiznal jsem a vložil si do úst první sousto. „Moc jsem toho nenaspal." „To kvůli tvému synovi, že? Máš o něj strach?" optal se starostlivě. Jak to může vědět? „Jo, nevím, co s ním je. Nikdo mi nic neřekl." Další kousek snídaně se mi ztratil v hrdle. „Chápu. Jak dlouho budeš čekat na soud?" pokrčil jsem neznatelně rameny a zabodl do něj své zúžené zorničky. „Asi dva dny. Ještě nemám ani nikoho, kdo by mě zastupoval, takže fakt netuším." Dojedl jsem, vrátil talíř na místo, aby ho někdo později odnesl a šel na záchod poslouchaje Kanayovo otravné pobrukování.

Kruhy pod očima znázorňovaly, že jsem celou noc nespal, ale kupodivu jsem se unaveně necítil – možná jen trošku. Sešel jsem schody dolů do kuchyně a s pozdravem mířeným k oběma mužům, jež si dopřávaly snídani, se posadil ke stolu. Sakira seděl na blonďákově klíně a vypadalo to, že ho moje přítomnost nějakým prazvláštním způsobem vykolejila, protože ze svého přítele okamžitě seskočil a rozešel se do obývacího pokoje. Zapnul si televizi a přestal vnímat svět kolem. „Nevšímej si ho. Je to bručoun." Pošeptal mi s úsměvem. Lehce jsem se mu ho pokusil oplatit. „Spal jsi?" vzal mé tváře do dlaní a mým tělem projelo něco důvěrně známého a krásného. Přivřel jsem oči a lehce se oklepal, když jsem si vzpomněl, že přesně takto mě můj otec několikrát držel těsně před tím, než mi na rtech přistál hřejivý polibek. Oshiro to myslel ale spíše ve smyslu, že si chtěl pouze prohlédnout můj ospalý obličej. „Měl by sis jít dát aspoň sprchu. Nejlépe studenou." Řekl, pustil mě a podal mi talíř se snídaní. Vděčně jsem ho přijal a začal se cpát vnímaje Oshirův upřímný zájem o můj stav.

Po veřejně prospěšných pracích jsme se vrátili zpět do cel, kde už na nás čekal přichystaný oběd. Lehl jsem si do postele a zaujatě koukal do stropu přemýšleje nad tím, co se se mnou a s Kawamim stane. Začínal jsem si přát, aby všechny ty vraždy, které jsem spáchal, byly vymazány a já měl v trestním rejstříku prázdnou kolonku. Kéž bych tehdy ochránil Kawamiho jinak – bez toho, abych někoho zabil. Tolik viny, tolik bezmoci a tolik bolesti, kterou nyní musí cítit můj syn... stydím se.

„Promluv si s ním o tom." Poslouchal jsem hlasy vycházející z obýváku. „Nemám s ním o čem mluvit. Jeho otec se do toho dostal sám. Proč bych mu měl pomáhat se dostat z vězení? Zaslouží si v něm být." Bodlo mě u srdce. „Byla to sebeobrana..." „Sebeobrana je, když někoho uhodíš nebo někomu ublížíš za účelem ochrany druhé osoby. Nebo při své vlastní obraně. Ne, že někoho zmasakruješ a zabiješ u toho čtyři lidi. Chápeš, že ten chlap je nebezpečnej?!" nebezpečnej? Mirami? „Nechápeš, že ten kluk nikoho jinýho nemá?!" ve vedlejší místnosti se to začínalo pěkně vyostřovat. „Chováš se naprosto bezcitně!" obvinil ho Oshiro. „Bezcitně?! Kdybych byl až tak bezcitný, tak bych tady u nás nenechal toho kluka bydlet!" oklepal jsem se. Křik se rozléhal celým domem tak silně, až mě to donutilo si zacpat uši. Chvíli bylo ticho přerušované pouze zvýšenými výdechy obou mužů. „Pomoc mu." Požádal ho Oshiro vkládaje do hlasu všechny pocity a emoce.

„Hej! Ty!" zakřičel někdo zepředu a já tím směrem namířil svůj unavený pohled – musel jsem zřejmě usnout. „Vstávej, ty komáří mozku!" naplno jsem se zahleděl na postavu stojící za mřížemi a s nezájmem vstal říkajíc si v hlavě, jak tohohle chlapa nesnáším. „Volal nám tvůj advokát." Pozvedl jsem elegantně jedno tmavé obočí a prohrábl si vlasy, které jsem měl zezadu potem připláclé k lebce. „Co? O čem to mluvíte?" pohlédl jsem na něj s otázkou v očích. „Žádného advokáta nemám." Pokrčil nade mnou rameny a s kyselým šklebem mě rádoby chlácholivě poplácal po ruce, jež jsem měl položenou na chladném kovu. „Zdá se, že tvůj syn se rozhodl vzít tvůj život do svých rukou. Milé. Stejně pochybuju, že tě to od trestu smrti zachrání." Pootevřel jsem ústa. Kawami? „Co můj syn udělal?" „Sehnal ti očividně právníka." Aniž by řekl další slovo, upravil si knoflík na svém úboru a odešel za prvním rohem. Už nemohl slyšet, jak jsem na něj naléhavě křičel, ať mi to celé vysvětlí.

„Děkuju." Řekl jsem, když mi Oshiro řeklo tu báječnou novinu. „Mě neděkuj, to Sakira souhlasil." S úsměvem jsem přikývl a bez řečí se vydal do obýváku, kde na gauči seděl rozvalený černovlásek a nepřítomně hleděl na obrazovku před sebou. Stoupl jsem si k jeho hlavě a čekal, až se na mě sám podívá. „Nemusíš děkovat." Řekl, aniž by se na mě přímo zahleděl – pořád hypnotizoval televizi. „Já ale chci." Odpověděl jsem naprosto vážným hlasem dávaje do něj všechnu naléhavost. Zaměřil na mě svůj pronikavý zrak – nechtěl se mnou mluvit, to bylo více než očividné. „Vážím si toho, že jste souhlasil a že pomůžete mému tátovi. Nevím, jak vám mám poděkovat. Říct to, mi připadá málo." „Nemusíš dělat ani to. Rozhodl jsem se sám, prostě neděkuj." Ukončil mé řečnění a opět se zakoukal na plochou obrazovku, na níž právě běžel nějaký americký film. S poklesem ramen jsem se k němu otočil zády a rozešel se zpět do kuchyně, kde už Oshiro chystal oběd.

Po velmi nenáročném dnu přišel další večer a další sprcha. Nebyl jsem jedním z těch, kteří by se báli do koupelen vkročit po tom, co se stalo, spíše jsem si z toho vzal ponaučení a hrdě kráčel z šatny s ručníkem omotaným kolem boků. Pohledy ostatních mužů mě doprovázely tak dlouho, dokud jsem se nezastavil pod jedním z proudů vody, odhazuje od sebe ručník. Chlápek ze včerejška tu zrovna nebyl a tak jsem si dopřál nerušenou sprchu plnou snění o svém synovi. Co asi dělá? Kde je? Stýská se mu po mně? Posmutněle jsem si v mysli řekl, že to teď jen těžko zjistím. Spláchl jsem ze sebe špínu, umyl si vlasy a opět si kolem sebe omotal ručník. Dnes už jsem nechtěl dělat nic jiného, než spát. V šatně jsem se oblékl, počkal, než si pro mě přijde strážník a s unavenou vzpomínkou patřící Kawamimu ve své cele usnul.

„Co tu děláte?" optal jsem se, když jsem si všiml páru, jak zaujatě sedí v obýváku u stolu a listuje nějakými papíry. „Podklady pro vyšetřování. Dneska mi přišly faxem. Musím to všechno přečíst a podepsat." Pootevřel jsem pusu – mohlo tu ležet tak padesát papírů. Oshiro svému příteli něžně masíroval ramena, zatímco on četl jeden papír za druhým. „Toho je hodně." Uznal jsem. Sakira se na mě pouze podivně podíval, neřekl však nic. „Nechal bys nás tu o samotě prosím?" poprosil mě Oshiro a já s přikývnutím odešel nahoru do svého propůjčeného pokoje. Proč nechtěli, abych s nimi zůstal v místnosti? Vzal jsem si do ruky mobil, který mi ležel u polštáře a naklikal do kontaktů jméno mého otce. Zaujatě jsem hleděl na číslo, které propojovalo můj telefon s tím jeho, a říkal si, zda je možné, aby ho měl u sebe. Jak bláhové si myslet, že by mu dali takovouto věc během zadržení. Věřím, že kdyby mohl, už by mi dávno zavolal. Kdybys jen věděl, jak se mi stýská...

---

Asi už nemá cenu říkat, že jsem beznadějný případ xD. Opět omluvte zpoždění kapitoly prosím♥ :D