Učitelův syn ✓

8. kapitola: První člověk, pro kterého jsem NĚKDO

Když se mě nepokoušel zastavit, rozhodl jsem se své snažení ještě prohloubit a tak jsem do polibku přidal jazyk. Divné, ano, to vím až příliš dobře, ale to neznamená, že je to špatné. Věk je jen číslo – každý to říká. „Kawami..." zašeptal jsem jeho jméno a na chvilku oddálil naše ústa, abych k němu mohl přejít zepředu. Znovu jsem se k němu sklonil a tentokrát ho políbil tváří v tvář, ani teď to nevypadalo, že se bude bránit. Možná by to mohlo zajít dál, pokud mi to dovolí.

Jeho rty chutnaly po alkoholu hořce, že jsem měl nutkání se zhnuseně odtáhnout, ale jeho pohyby rukama mě konejšily takovým způsobem, že jsem nebyl schopen pohybu. „N-nemůžeme." Řekl jsem do jeho rtů. „Ale můžeme." Namítl svou odpovědí. Chytil jsem do rukou jeho obličej a oddálil ho od toho svého, aby se naše rty už nemohly dotýkat. „Jste můj učitel." Řekl jsem s čistou hlavou. „A pil jste, nevíte, co děláte." Řekl jsem a doufal, že si tím nevysloužím facku. Znám opilce – zaútočí, aniž by potřebovali důvod. „Vím to až příliš dobře." Řekl a opět mě nenasytně políbil. „Chci tě. Už tak dlouho. Už od chvíle, co jsem tě poprvé uviděl, jsem věděl, že tě chci chránit." Šeptl a hladil mě ve vlasech, zatímco mě zdrženlivě a mezi pauzami líbal. „Chci být jediný, koho pustíš do svého života a jediný, komu budeš věřit." Nezní moc opile. Roztřásl jsem se nad jeho slovy a zrychleně dýchal do jeho úst.

Rty jsem přemístil na jeho krk, dokud jsem nenarazil na náplast. Opatrně jsem ji sloupl a olízl ránu, z které ještě malinko odkapávala krev – připadal jsem si zvláštně. Pf... jasně, upír. „Chci být tvůj jediný." Neustále jsem líbal, sál nebo olizoval části na jeho krku, o kterých jsem byl přesvědčený, že nejsou poraněné. „J-jste můj učitel." Stále dokola to omílal. „A ty můj žák. O tom už jsme mluvili." Zavrhl jsem to. „Není to správné." Řekl. „Ne, to není." Přiznal jsem, ale nepřestal. „Chcete kvůli mně tak riskovat? Kvůli mně? Je to zakázané." Usmál jsem se a koukl mu do očí. „Něco ti řeknu... ve vězení se naučíš věci, triky, taktiky, které nejsou ani v těch nejhorších hororech a je pouze na tobě, jestli se je rozhodneš využít i v reálném životě. Já to udělal teď venku, zabil jsem je, abych tě chránil, což se počítá jako sebeobrana. Já bych kvůli tobě udělal cokoli, a kdybych si měl vybrat mezi nezaplétáním se do tvých problémů a tebou, vždycky tě ochráním, ať mě to stojí, co to stojí. A ano, zakázané to je, ale je mi to jedno. Jestli mě udáš, budu to brát jako jasnou odpověď, ale pokud ne, chci se stát tím, do koho se zamiluješ." Po mých slovech se otřásl. Je to špatné znamení?

„Ano, ochránil jste mě, ale za jakou cenu? Čtyři mrtví a jeden v bezvědomí. Já se nemůžu zamilovat do někoho, kdo je oproti mně tak starý a ještě k tomu vrah." Řekl jsem stroze a sledoval, jak po mých slovech vzteky zavrčel. „Starý? To nic neznamená." Řekl. „A nejsem vrah, nikdy jsem nikoho nezabil... až doteď." Zavrčel – a je po náladě. „Zabil, byl jste ve vězení." Vypálil jsem. Jeho výraz se změnil v ještě naštvanější. „Ach tak, takže věříš klepům a povídačkám. Neobvinili mě, protože jsem nic neudělal. V tom vězení jsem seděl skoro sedmnáct let za vraždu lidí, které jsem nikdy neviděl a lidí, jejichž jména nepatřila do mého seznamu." Vyštěkl a mě sklaplo. „Já nejsem vrah. Doteď jsem nikoho nezabil, věř mi." Řekl a já pomalu mrkl.

Nahnul jsem se k němu, políbil ho a opatrně ho vzal svými silnými pažemi do náruče. Chytil se mě nevědouc kam s rukama kolem krku a já si to mířil po schodech rovnou do mé ložnice. Ano, jsem opravdu příšerný, pokud se jedná o utváření vztahů, ale také vím, že nejlepší cestou, jak se někomu otevřít je právě sex. Nebudu ho nutit, pokud to nebude chtít, ale nehodlám přestat, dokud sám neřekne, že mu to vadí. Opatrně jsem ho položil do peřin na záda a dával pozor, abych na něj moc netlačil – přece jen může mít někde ještě nějaké poranění. Lehl jsem si na bok vedle něj a přitáhl si jeho tělo, když jsem si na něj opatrně a neuspěchaně lehal, přičemž jsem se jednou rukou podpíral, abych ho nezalehl.