Učitelův syn ✓

12. kapitola: Nový domov

Sedl jsem si do obýváku na pohovku, zatímco Sawaisu nesl mé věci někam do patra. Složil jsem si ruce do klína a zhluboka se nadechl – pořád jsem ještě plakal. „Kawami?" zavolal mě a já vyšel pomalu po schodech nahoru. Prošel jsem tři pokoje, než jsem ho našel v jedné místnosti plné věcí. „Nechám ty věci přemístit do nějakých garáží, abych ti tu zařídil pokoj. Bude mi to ale nějakou dobu trvat, takže asi budeš muset těch pár dní spát u mě." Povzdechl jsem si, ale přikývl. „Neměli bychom vyřešit tu sociálku?" zeptal jsem se sklesle. „Už jsem zavolal sociální pracovnici. Celé to vyřeší a přinese mi podklady pro podepsání. Říkala, že s tím nebudou žádné problémy." Pohladil mě po tváři. „M-můžu se jít vyspat někam?" zeptal jsem se. Chytil mě za ruku a vedl mě do své ložnice. „Kdyby něco, budu dole, tak na mě když tak zavolej." Souhlasně jsem pokýval hlavou a lehl si do postele. Zachumlal jsem se do peřiny a po chvilince se propadl do říše snů – spíše do říše nočních můr.

Mám zpoždění s opravami písemek! Kruci! Zasedl jsem do pracovny ke stolu a začal na tom intenzivně pracovat. Nemohl jsem se ale soustředit a stále si v hlavě přehrával, co se vlastně stalo. Bude můj život ještě někdy normální? Ani si nechci představit, co teď musí prožívat Kawami. V jeden den se ho snaží zbít Frederik, v ten samý den večer se ho pokusí znásilnit parta chlapů, o den později se dozví, že jeho mamka měla autonehodu, kterou nepřežila a ten samý den mu ještě řeknu, že jsem jeho otec. No a teď ještě ten samý den se přestěhuje ke mně, spí u mě v posteli a já si říkám, co pro něj udělat, abych mu zvedl náladu. Brát ho do kina je asi debilita, když je na tom tak špatně. Jít s ním nakupovat taky není nejlepší nápad a dívat se v obýváku jen tak na televizi – nejsem si jistý, jestli by mě neposlal někam. Doopravoval jsem písemku, když vtom jsem zaslechl Kawamiho vyděšený výkřik.

Zalapal jsem po dechu a ze spaní nahlas zařval. Zdálo se mi o mámině bouračce. Viděl jsem v hlavě obrazy a slyšel její hlas, kterým na mě křičela, že je to celé moje vina, že za její smrt nesu odpovědnost. Přitiskl jsem si dlaně na oči a šokovaně vydechoval, abych se uklidnil. Dveře se rozrazily, ale neměl jsem odvahu se podívat, kdo v nich stojí. Dvě silné ruce se obtočily kolem mého těla jako hadi a mačkaly mě ve svém sevření. Zabořil jsem hlavu do jeho ramene a nadechl se osobité vůně – Mirami. „Mamka..." špitl jsem. „Nemysli na to, nebyla to tvá vina." Řekl, jako by věděl, co mám na mysli. „Ona je mrtvá." Konstatoval jsem. „Ano a už se to nedá změnit. Neobviňuj se." Houpal se mnou ze strany na stranu, čímž mě po chvíli znovu ukolébal do spánku.

Přikryl jsem ho peřinou, dal mu pusu na čelo a pozoroval, jak poklidně spí. Několikrát jsem mu prohrábl vlásky, když mu spadly do čela – nevzbudil se a jen jemně pochrupoval. Zezdola se ozval zvonek a já byl nucen svého Kawamiho zanechat samotného v ložnici. Sešel jsem ze schodů a šel otevřít. „Ou, zdravím." Řekl jsem sociální pracovnici. „Zdravím. Jste Mirami Sawaisu?" přikývl jsem. „Pustíte mě dál?" odstoupil jsem ode dveří a ona vešla dovnitř. „Jak jistě víte, byla jsem nucena prošetřovat váš případ. Jelikož je Kawami Miray stále dítě, rozhodnutí, kam bude umístěn po smrti jeho matky, náleží pravomocně nám jako úřadům. Můžete potvrdit, že jste jeho otec?" znovu jsem jen přikývl a oba jsme se posadili na pohovku. „Dobrá a kde je?" zeptala se. „Spí. Byl vyčerpaný." Vysvětlil jsem. „Můžete ho prosím probudit, potřebuji, aby tu také byl." Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem se přece jen zvedl a šel nahoru do ložnice.

Někdo se mnou zatřásl a já otevřel rozespalé oči, v kterých mě díky pláči mírně bodalo. „Kawami, dole je ta pracovnice, chce s tebou mluvit." Pomaličku jsem se vyhrabal z postele a šel za ním. Na schodech jsem málem hodil hubu, ale naštěstí jsem se chytil zábradlí. Na pohovce seděla blonďatá žena s brýlemi a v ruce držela nějaké desky. „Dobrý den." Řekl jsem nezaujatě a posadil se do křesla – zase se mi zavíraly oči. „Ahoj Kawami. Jak se cítíš?" kráva. Jak se asi mám cítit? „Co myslíte? Jsem neuvěřitelně šťastný." Pronesl jsem ironicky – opravdu dokážu být v téhle chvíli ironický? „Omlouvám se." Řekla. „Potřebuji vědět, jestli bys byl raději v dětském domově nebo jestli máme někoho vyhledat. Pokud ne, předáme tě po vyšetřovacím řízení do péče pana Miramiho Sawaisu." Já si můžu vybrat? Koukl jsem na Miramiho, který seděl na pohovce vedle ženy a trochu prosně na mě hleděl. „Ehm... nechci do děcáku a nikoho jiného než Miramiho nemám, takže..." řekl jsem ztichle a ona si napsala do zápisníku nějaké poznámky.