Učitelův syn ✓

21. kapitola: Sakira

Oshiro:

„Jak si to proboha představuješ?! Máš v hlavě slámu nebo co?!" vyštěkl naštvaně Saki, založil si ruce na prsou a s výrazem naprosté zloby opřel své drobné tělo o linku. Nerad se s ním hádám, prakticky vždycky to končí buď mým, nebo jeho odchodem, kdy se ze všeho vyležíme nebo celou rozepři prochlastáme. V lepším případě se jeden z nás prospí na gauči v obýváku, ale to se moc nestává. „Ne, mám v hlavě tebe." Řekl jsem mile a doufal, že na něj má moje věta platný účinek – bez šance. „Přivedeš sem úplně cizího kluka, který má ještě ke všemu otce v base a necháš ho spát v našem domě?! Jsi cvok?! Chceš, aby si mě v práci dobírali, že nechávám u nás přebývat syna vraha, i když moc dobře víš, co obnáší má pracovní pozice?!" rozječel se na celou kuchyň a já pouze mohl doufat, že Kawami nic neslyšel. „Och tak to pardon pane velevážený advokáte!" zaskřípal jsem zuby a dlaní prásknul do skřínky nad hlavou. „Já myslel, že je naše domácnost založená na vzájemné důvěře! Zkus mi aspoň jednou v životě věřit. A hlavně netrojči." Můj přítel zesinal hněvem. „Buď on, nebo já! Pod jednou střechou s ním nebudu! Na to rovnou zapomeň!" propálil jsem ho pohledem a sledoval, jak se otáčí do chodby a mizí v ní do obýváku. Co chce udělat?

Hlasy a výkřiky, které se nesly z chodby, která byla zřejmě propojena s kuchyní, mě chvílemi nutily uskakovat dozadu a zakrývat si uši dlaněmi. „Buď on, nebo já! Pod jednou střechou s ním nebudu...!" bodlo mě u srdce – nechtějí mě tu. „Na to rovnou zapomeň!" ozvaly se rázné kroky a přede mne se postavil černovlasý s nečitelným výrazem ve tváři. V jednu vteřinu se zdálo, že mě roztrhne vedví, v druhou se tvářil docela smířlivě, ale jeho obličej se nakonec zastavil na duši trhající – znechucený. „Sbal si svých pět švestek a vypadni odsud, než se postarám o to, aby..." „Sakiro!" objevil se ve dveřím Oshiro a propálil svého přítele tím nejhorším pohledem. „Já... já nemám kam jít." Špitl jsem ztichle. „To je mi úplně jedno! Neznám tě a nechci, aby ses procházel po našem domě!" obranně jsem založil ruce na hrudi a zapřel se nohama o zem. „Já nikoho nemám, prosím. Oni mě pošlou do děcáku, jestli tu nebudu moct zůstat. Prosím, budu tu jen pár dní, slibuju... pak už mě nikdy v životě neuvidíte. Slibuju." Do hlasu se mi vkrádala bezmoc, možná to byl také důvod, proč se Sakirův výraz najednou změnil z naštvaného na nějaký podobný starostlivému, což ale neměnilo nic na faktu, že mě stále probodával očima. „Jak dlouho?" jeho postoj byl nyní jakýmsi způsobem ovládán city. „Jen pár dní." Objevily se mi v zorničkách odlesky naděje, a když černovlásek váhavě přikývl, štěstím mi málem ukápla slza. „Děkuju, opravdu si vaší pomoci cením." Pokusil jsem se o malý úsměv, který mi Oshiro široce opětoval, zatímco Sakira opustil obývák s jednoduchou výmluvou, že je unavený.

Nemůžu uvěřit, že to můj přítel přešel tak lehce, obvykle trvá aspoň hodinu, než souhlasí s mými návrhy. Je hodně žárlivý. Jednou, když jsem si na přespání přivedl kámoše, udělal takovou scénu, že jsem je nakonec musel vyprovodit zpátky k nim domů, protože tu nemohli přebývat bez toho, aby se do našeho rozhovoru Saki pletl. Většinou beru toto jeho chování s nadhledem, ale jsou i časy, kdy mi to opravdu leze krkem. „Zítra zjistím, co se děje a dám ti vědět, jak vyšetřování pokračuje. Taky bychom měli zajet k vám domů pro nějaké tvé věci a oblečení. Řeklo se sice, že soud bude za dva dny, ale rozsudek může klidně padnout až za týden, možná víc. Čekej, že pravděpodobně budeš předvolán jako svědek. Radši bys na to měl být připravený." Kawami si povzdechl a následoval mě do horního patra, kde jsem mu ukázal jeho pokoj. „Koupelnu pro hosty tu nemáme, budeš ji muset sdílet s námi. Já půjdu do sprchy ráno před prací, pokud chceš, můžeš tam teď jít. Ještě si půjdu vyřešit něco se Sakim." Přikývl a zalezl do koupelny. Prošel jsem kolem obrazů rozmístěných po chodbě a zalezl do ložnice, kde na posteli ležel můj přítel s hlavou položenou na peřině a koukal do stropu – přemýšlel...

Nastavil jsem kohoutky na přípustnou teplotu a vlezl si pod proud vody. Z poličky jsem sebral šampon, namydlil si vlasy a poté i celé tělo sprchovým gelem. Měli to tu hezké – bílá barva kachliček krásně ladila s azurově modrými obklady a světle zelenou podlahou. Všude po poličkách byly krémy, pudry, olejíčky, různé nádobky a velká škála laků na nehty. Nikdy jsem se o tyto věci příliš nezajímal, nepřipadalo mi důležité svou orientaci nějak zveličovat, ale jak se zdá, tady je to přesně naopak. Nevšiml jsem si během výslechu, že by měl Oshiro na nehtech nějaký lak, tudíž musí patřit Sakirovi, k němu by mi to sedělo víc. Sprchový kout se plnil párou, a když jsem rozevřel dveře od sebe, abych mohl vylézt ven, všechen vzduch se vyvalil ven. Přemýšlel jsem, do čeho bych se mohl utřít, aby to někomu nevadilo a tak jsem prohledal šuplata, jestli někde nenajdu čisté ručníky. Nepřipadal jsem si příliš dobře, nikdy jsem nikomu do soukromých věcí nelezl, ale jak jinak bych to měl najít, když kvůli tomu nechci nikoho volat? Jsem hrozný stydlín, vždycky jsem byl.

Přešel jsem ke svému příteli a posadil se vedle jeho hlavy. Opatrně jsem mu zapletl jednu neposednou ruku do vlasů a povískal ho – ani nemrkl, stále hypnotizoval strop. „Měl jsem ti to zavolat, omlouvám se. Nechci, aby ses kvůli mně cítil takhle rozčarovaný."zastrkal jsem mu vlasy za uši a čekal na nějakou jeho reakci, on ale jen ležel a vypadalo to, že z toho, co jsem mu říkal, neslyšel absolutně nic. Pokračoval jsem tedy: „Ten jeho táta je ve vazbě protože svého syna chránil. Podle toho, co mi vypověděl, ho chtělo pět chlapů znásilnit v uličce za jedním z barů, byla to navíc feťácká ulička, jeho táta přišel včas, aby mu pomohl. Věřím, že tenhle kluk si toho prožil opravdu víc než dost. Ztratil před pár týdny matku kvůli autonehodě, nemá žádnou jinou rodinu kromě svého otce; musíš přece pochopit, proč jsem ho sem vzal." Sakira zhluboka vydechl a konečně ke mně stočil ten svůj modrý pohled. „Proč musíš pořád někomu pomáhat?" povzdechl si a posadil se vedle mě. Něco z napjetí, které tu doteď vířilo, zmizelo. „Protože je to moje práce." Věnoval jsem mu povzbudivý úsměv a přitáhl si ho za pas k sobě. „Nemohl jsem ho v tom nechat, je to ještě kluk." Jemným dotykem jsem mu přejel přes tvář a vláčně spojil naše ústa. Nenuceně, s vášní, s veškerou láskou...

Vzdal jsem to. Nemohl jsem nikde nic najít a tak jsem si půjčil jeden z ručníků, které vysely na věšáku. Doufal jsem, že se nebude ani jeden z nich zlobit, rozhodně jsem si to u nich nechtěl hned první den rozházet. S oblečením v ruce jsem vylezl z koupelny a šel chodbou do pokoje, který mi tak před půl hodinou ukázal Oshiro. Otevřel jsem dveře a zašel dovnitř. Naproti dveřím stála malá skříň, vedle komoda, úplně v rohu pokoje jednolůžková postel s nočním stolkem, stůl s jednoduchou dřevěnou židlí a okno, které dodávalo místnosti alespoň malé osvětlení. Rozsvítil jsem světlo na stropě, vzal si na sebe trenky a zbylé oblečení urovnal na židli, abych si ho na sebe mohl ráno ještě vzít. Byl jsem rád, že ještě tři dny máme volno, nezvládl bych jít zítra do školy a dělat, že se nic nestalo. Zhasnul jsem, vlezl si do postele a s hlavou plnou nevyřčených otázek se odebral ke spánku.

Leželi jsme vedle sebe a plni nevyřčené chuti po tom druhém se po sobě plazili a střídali se jako den s nocí. „Oshiro." Zasípal Saki nadrženě a zmáčkl přes kalhoty, které jsem měl doteď na sobě (a které mi nyní začínaly být pěkně nepohodlné) erekci. Napjal jsem tělo a přidržel jeho ruku, abych mu ukázal, že si nepřeju, aby ji dával pryč, zatímco druhou rukou jsem vjel do jeho zpocených vlasů a zaklonil mu hlavu dozadu. Přisál jsem se na jeho odhalený krk a svýma hnědýma očima propaloval ty jeho, které se skelnou vášní sledovaly mé počínání. Nevnímal jsem, že ve vedlejší místnosti je někdo, kdo nás může nachytat, nepřipouštěl jsem si, že stačí jedno zmáčknutí kliky a návštěvník se dostane přímo k nám – toužil jsem. Za celý den, za celý týden, kdy jsem měl vždy tolik práce, že jsem si na svého přítele stěží našel čas – toužil jsem...

---

A je to tadyyy xD.