Učitelův syn ✓

28. kapitola: Epilog

Tu noc jsem nedokázal zamhouřit oka. Pozoroval jsem svého syna, jak pokojně spí a něco si sám pro sebe mumlá. Ještě stále jsem nemohl dost dobře uvěřit tomu, že o nás řekl jak své kamarádce, tak i svému kamarádovi a malé Saiko. Nemohl jsem možná spíše uvěřit tomu, že to přijali naprosto v pořádku a nedělali kolem toho takový povyk. To byl také důvod, proč jsme nyní nespali každý ve své posteli, ale sdíleli spolu naši ložnici. Hladil jsem svého dospělého syna po vlasech a v duchu děkoval za to, že mě propustili o něco dříve.

Otevřel jsem oči a uviděl Miramiho, jak sedí a zamyšleně se na mě dívá. Musel jsem se pousmát. „Jak dlouho už jsi vzhůru? Nemůžeš spát?" optal jsem se ho a jeho ruka, která se doteď líně prohrabovala v mých vlasech, se zastavila. „Spíše spát nechci. Zvykl jsem si spát méně. Navíc se mi hrozně líbí pohled na tebe, když jsi tak pokojný." Vyhoupl jsem se do sedu a objal svého otce kolem pasu, načež jsem posel polibky jeho krk. Jak jsem si všiml, měl na rukou a na hrudi pár zhojených ran, neměl jsem však to srdce se zeptat, od čeho jsou. Ty roky, co strávil opět ve vězení, musely být příšerné. Znovu skončit na tom místě. Člověk už si myslí, že se tam nikdy nevrátí a najednou stačí vteřina a je přesně tam, kde byl předtím. „Miluju tě Mirami." Táta se usmál a věnoval mi polibek, přičemž mě zatlačil do polštářů a nalehl na mě. „Kawi,..." zabořil tvář do mého ramene a vdechl mou vůni. „vždyť víš, že já tebe taky. Musel jsi na mě tak dlouho čekat..." povzdechl si.

„To čekání za to stálo." Řekl ihned můj syn a zapletl mi ruku do vlasů, aby se mi v nich mohl zamyšleně probírat. „Vrátíš se zase do školy učit? Nebo zůstaneš doma a necháš se mnou obskakovat?" optal se. Zvedl jsem k němu oči. „Najdu si ještě nějakou práci, ale do školy už se vrátit nechci. Kvůli záznamu by mě tam ani nechtěli myslím." Políbil mě do vlasů. „Kde ty vlastně pracuješ? Pracuješ vůbec?" jeho hrudník byl hřejivý a pevnější, než jsem si ho pamatoval. Celé jeho tělo se změnilo, přesto na něm stále byla místa, která zůstala beze změny. Mateřské znamínko, jeho překrásné hluboké oči... „Pracuju. Maluju. Docela tím vydělávám a navíc je moje práce opravdu hodně zábavná." „Je dobře, že tě to baví." Málem jsem ve vězení zešílel, když jsem ho u sebe neměl a nyní, když mám opět tu možnost ho držet v náručí, se mi všechno zdá jako krásný sen – a jestli to sen je, nechci se z něj nikdy probudit.

„Co takhle, kdybychom jeli na dovolenou, až mi dají v práci volno?" navrhl jsem s úsměvem. „Samozřejmě, to bych byl rád." Řekl můj otec a políbil mě vtěsnávaje jednu svou ruku do mé dlaně. Naše prsty se propletly a naše jazyky sváděly pomalý souboj, v němž nebylo vítězů ani poražených. Jeho tělo bylo větší, měl o trochu vystouplejší břicho, ale stejně byl krásný. Jeho tvář – stále jsem viděl v jeho očích ty radostné jiskry, které se v nich zjevily vždy, když mě zahlédly za sklem cely. „Chyběl jsi mi." Řekl jsem už několikrát za tento den. „Ty mě taky." „Pojď spát, ráno si budeme povídat tak dlouho, až tě ze mě bude bolet hlava." Lehl si vedle a majetnicky si mě přivinul do náruče. Jeho brada se mi zaryla do krku, ale mně to nevadilo – byl se mnou. „Změnil ses." Konstatoval. „Jsem starší." Oponoval jsem mu s úsměvem a vtiskl něžný polibek na hřbet jeho ruky. Oba jsme usnuli s myšlenkou, že až se ráno probudíme, budeme ležet vedle sebe a snít o lepších zítřcích.

---

Tak vás tu všechny moc zdravím u konečné (závěrečné) kapitolky. Doufám, že se vám knížka líbila a budete mít později chuť se vrhnout na čtení mých dalších děl.

Děkuji vám za pozornost :).