Učitelův syn ✓

14. kapitola: Otcovská láska

Už je to měsíc od doby, co se na škole dozvěděli, že jsem Kawamiho otec. Testy, které nám přišli o týden později po návštěvě sociální pracovnice, jen potvrdily to, co jsem dávno věděl – jsem jeho biologický otec. Jsem šťastný, že se rozhodl zůstat mezi živými a ještě víc mě těší zjištění, že se mi ho povedlo přesvědčit. Od doby, co se stalo to s jeho matkou, Frederikova parta si drží odstup, díky čemuž si Kawamiho začali víc všímat ve škole. Dokonce se přihlásil i do nějakého sboru a chodí na kreslení, aby rozvíjel svůj talent. Jsem neskutečně šťastný. Držel jsem se stranou, abych mu nechal prostor, takže jsme spolu vlastně žádný vztah nevedli, byť jsem se o něj snažil. Párkrát jsem se ho zeptal, jestli nechce spát u mě v posteli, ale vždycky si místo toho vlezl k sobě do nově zařízeného pokoje a pustil si do sluchátek písničky. No jo, co s ním mám dělat? Přece jen je po mně...

„To je moc pěkné. Máš úžasný smysl pro proporce." Pochválila učitelka mou kresbu. „Děkuju." Rozmazal jsem tužku, krasopisně napsal své jméno a práci odevzdal. „Slavíte u vás dnes Vánoce?" zeptala se mě, když už všichni odešli. „Ehm, to nevím. Mirami...tedy, pan učit-..." „To je v pořádku, je to tvůj otec. Proč ho zmiňovat příjmením?" usmála se. „Protože je to váš kolega." Zašklebil jsem se a ona se zaculila. „Máš bod." Vzal jsem si tašku a přehodil si ji přes rameno. „Stromek doma máme, ale jestli je bude chtít slavit, to už opravdu nevím." Pokrčil jsem rameny. „Ani dárky si nedáváte? Nebo něco takového?" zase jsem pokrčil rameny. „Nevím, ale je mi to jedno. Můžu už jít?" přikývla a já zmizel dveřmi na prázdnou chodbu.

„Dobrý den. Máte vánoční světýlka?" otázal jsem se prodavačky a ona mě odvedla k policím. Pár jsem jich popadl, zaplatil a vydal se dál. Vytáhl jsem seznam. Ozdoby – mám. Světýlka – mám. Dárek pro Kawamiho – zařízeno. Kapr (co vlastně jedí na Vánoce :D?) – mám a dokonce se v té igelitce ještě klepe. Jak dlouho vydrží kapr v centimetru vody? No nic, budu doufat, že přežije, než dojedu domů. Cukroví? – hm... takže rovnou vzdám pečení a jdu ho koupit. Hlavně musím všechno stihnout do odpoledne, než se vrátí Kawami z kreslení (Mirami má o Vánocích volno, ale Kawami šel na kroužek, ne do školy – jen abyste rozuměli).

Možná bych vážně mohl... ale ne. K čemu? K čemu budu kupovat Miramimu dárek? Je ale pravda, že on pro mě taky asi něco bude mít a objevit se o Vánocích doma jen tak bez dárku, přijde mi to ode mě hnusný. No tak fajn ty vnitřní hlásku, který mi neustále tlačíš na mozek... koupím mu dárek! Rozhlížel jsem se kolem, jestli mě něco netrkne do nosu, když vtom jsem zahlédl v jedné z výloh nádhernou černou košili – takovou ještě nemá, trklo mě. Zašel jsem tedy do obchodu, řekl prodavačce, jakou chci velikost (stačila mi představa, přece jen už u něj nějaký čas žiju a vím, jaké nosí velikosti). „Dárky na poslední chvíli?" zeptala se usměvavě prodavačka. „Původně jsem myslel, že vůbec žádné nebudou, ale... no, život je plný překvapení." Zvonek zacinkal a já odešel obhlídnout další krám – nějak mě to začalo bavit.

Dorazil jsem domů kolem druhé hodiny. Ozdobil jsem stromek v obýváku, po celém domě natahal a poupravil světýlka, napustil vanu a kapra do ní dal – chvilinku ten nákupní horor rozdýchával, ale nakonec se nějakým zázrakem rozplaval. Na talíř jsem kousek po kousíčku skládal koupené cukroví – ano, jsem puntičkář – a šel zabalit poslední dárek. Upřímně si jím nejsem moc jistý, ale pokud udělá Kawamiho šťastným, budu šťastný i já. Chci, aby se to mezi námi konečně dalo do pořádku.

Skóre – dvě košile, jedny potrhané džíny, svetr a jen tak pro legraci boxerky s bambulkou jako králičí ocásek – na kluka, který se celou dobu snaží svému otci stranit, mám celkem odvahu. Kdo ví, třeba mu ten poslední dárek vůbec nedám. Nasedl jsem na autobus a do deseti minut už odemykal dveře vily. Jakmile jsem vstoupil do obýváku, vybafla na mě vlna záře, kterou způsobovala světýlka a ozdobený stromeček. Se zájmem jsem si všechno prohlédl, ukradl si ze stolu cukroví a šel do svého pokoje odložit Miramiho dárky. Z koupelny se ozývaly divné zvuky a tak jsem se šel podívat, jestli se třeba něco nestalo mému otci. Zaklepal jsem, abych ho náhodou v něčem nevyrušil, ale nikdo se mi neozval. Snad se mu něco nestalo. Otevřel jsem dveře a všiml si zataženého závěsu u vany. Pomaličku jsem k němu došel a opatrně ho odhrnul do strany, přičemž na mě její obyvatel vycákl vodu. „Kde ses tady vzal mrně?" usmál jsem se a kapr na mě vesele mával ploutvičkou.

Dobalil jsem poslední dárek, ovázal ho stužkou a schoval ho pod postel, chtěl jsem mu ho dát až později. Pomalými krůčky jsem vyšel ze své ložnice a rozhlédl se po chodbě. Dveře od koupelny byly otevřené a já v nich uviděl stát Kawamiho – zkoumavě se na mě díval. „Ahoj." Řekl jsem a šel k němu. „Ahoj." Odpověděl mi. „Jak se ti kreslilo?" optal jsem se se zájmem a odvážně se dotkl jeho tváře v něžném pohlazení – alespoň, že už před tímto druhem dotyku neutíká; před týdnem by mi za to nejradši nafackoval. Ano, ano, nemáme zrovna nejlepší vztah. „Kreslili jsme akty. Můj byl ze všech nejlepší, říkala to teda učitelka." Přiznal mi a já se ušklíbl. „Akty?" pozvedl jsem obočí – zase se začervenal. „Jo, vypadá to, že se na to hodně soustředím." Sklouzl jsem rukou z jeho tváře ke krku a sledoval, jak mu naskočila husí kůže – pokrok. „Jako každý umělec." Řekl jsem, naposledy se ho dotkl a ustoupil ke dveřím koupelny. „Pomůžeš mi s tím kaprem? Potřebuju ho připravit."

Připravit? „Na co připravit?" je mi to úplně jasný. „K večeři." Řekl klidně. „Ehm... nemám rád, když se zabíjí zvířata. Nelíbí se mi ten pohled na krev. Jako na tu zvířecí krev a když si představíš, že třeba ten kapr ještě před minutou žil a tu další je rozporcovanej na talíři... Tebe z toho nemrazí?" prohnětl jsem si ruce a urovnal si cípy košile. „Ne. Víš... šestnáct let ve vězení tě naučí nemít slitování." Řekl. „Když už mluvíme o slitování... myslíš, že už policajti přišli na ty čtyři mrtvoly v uličce?" zeptal jsem se. „Nevím, ale je mi to jedno. Dokud mi nezazvoní na zvonek, jsem s tím v pohodě." Usmál se. Proč se pořád tak směje? „Nechápu, jak můžeš být mafián a zároveň učitel matematiky." Podotkl jsem. „Pf, jasně. V noci hladový monstrum lačnící po krvi a po mase a přes den učit sladké dětičky ve škole miloučkou matematiku." Předvedl mi svůj dívčí hlásek a mé rty pobavením cukly. „Miloučká matematika." Podotkl jsem s jemným úsměvem.

Čapnul jsem kapra pod ocasem a pod ploutvemi a nesl ho po schodech dolů do kuchyně. Za sebou jsem slyšel tiché šoupavé zvuky a poznal, že je to Kawami. „Myslel jsem, že to nechceš vidět." Podotkl jsem a přesně v tu chvíli se kapr rozhodl protestovat. Vykroutil se mi z ruky a po schodech se plácal dolů, dokud neskončil na koberci, kde sebou ještě víc cukal a snažil se dostat do bezpečí. Kawami se smál, zatímco já se rozeběhl po schodech, abych mohl rybu chytit – bohužel, schody byly mokré, takže jsem posledních deset schodů sjel po zádech. Jakmile jsem dopadl ke kaprovi, vypadal jsem podobně jako on. Kawami se křenil a raději pomalu našlapoval. „Chudák kapřík." Řekl a já po něm hodil udivený pohled. „A co já?" prohnětl jsem si páteř a kříž. „No, ty jsi přece v pohodě." Zachechtal se na celý dům. „Ten kapr stejně skončí na talíři, já ne." Odporoval jsem. „Nebuď jak malej a vstaň." Vyplázl na mě jazyk. „Nemůžu." Taky jsem na něj vyplázl jazyk a on ke mně natáhl ruku. Stáhl jsem ho k sobě na koberec a na plné kolo se rozhihňal.

„Heeej, pusť mě!" vypískl jsem jako dítě a po čtyřech se plazil pryč – chytil mě za kotník, čímž mě zastavil a stáhl si mě do náruče. „Ten kapr." Upozornil jsem ho a podíval se na rybu, která už dýchala z posledních zásob. „Nech rybu rybou a pojď ke mně." Než jsem se nadál, byl Mirami nade mnou a chtivě se mi tiskl na rty. Otočil jsem hlavu, aby to už nemohl udělat a odplazil se pryč. „Nech toho." Řekl jsem klidně, ale přitom zničeně – nechci, aby to dělal. Myslel jsem, že tohle už překonal, ale jak se zdá, opak je pravdou. „Promiň." To neznělo moc upřímně. Nicméně jsme se oba postavili na nohy, Mirami vzal kapra a odnesl ho do kuchyně. Tohle už jsem vidět nepotřeboval a tak jsem se posadil v obýváku na pohovku, zapnul mobil a vrhl se do hraní her.

Všechno podělám! Už jsem si s ním vytvořil nějaký stabilní vztah a díky tomuhle to musím zničit! Zavraždil jsem kapra, připravil ho a maso dal do lednice na večer. Vzal jsem několik šupinek a šel najít svého syna, který seděl na pohovce a něco hrál na mobilu. Naklonil jsem se k němu zezadu a chytil jeho ruce svírající mobil do svých. Nadskočil a stočil ke mně svůj vyjukaný obličej. „Hotovo." Řekl jsem a podal mu do rukou pár rybích šupin. „Pro štěstí." Dodal jsem a on je pár vteřin žmoulal v ruce, než se na mě opět koukl. „Omlouvám se." Řekl a já se na něj nechápavě podíval. „Za to, že ti přidělávám starosti a za to, že jsem byl tak zlý. Neměl jsem ti vyhrožovat, že se zabiju. Mrzí mě to." Řekl. Přistoupil jsem k němu zepředu, čapnul ho za ruce a obmotal si je kolem pasu. Sám jsem mu svou dlaň zapletl do vlasů a druhou ho pohladil po zádech. Přitiskl jsem si ho k hrudi a bradou se mu opřel o čupřinu. Až teď mi došlo, jak je oproti mně malý...