Učitelův syn ✓

7. kapitola: Jen něčí hračka

Podíval jsem se na pana Sawaisu. Pár vteřin jen stál kousek od stěny, kam dopadl ten úchylák a poté se jeho pohled stočil ke mně a k mému tělu. Dal jsem kolena k sobě, abych se aspoň trochu zakryl a pokoušel se posadit. Přiskočil ke mně a se strachem v očích si prohlédl můj obličej. „Jsi v pořádku?" optal se mě a pohladil mě po tvářích, aby mi setřel slanou vodu. Nikdy jsem takhle moc nebrečel – ani, když mě uhodil Frederik, ani když mě jeho parta zmlátila a ani, když mě udeřil a napřahoval se na odpal baseballovou pálkou. Cítil jsem se slabý a tak jsem pouze jemně kývl, nechtěl jsem mluvit.

Sebral jsem ze země jeho tričko, džíny a spodní prádlo. Stáhl jsem si z ramen bundu a přehodil ji přes jeho tělo. „To nic. Bude dobře." Něžně jsem stiskl jeho tělo v objetí a on se rozvzlykal. „Z-zachránil jste mě." Špitl. „Díkybohu za tu GPS, jinak bych tě nikdy nenašel. Je mi líto, co jsem udělal. Vyděsil jsem tě tím?" optal jsem se ho a on zčervenal. „Dobře, to nic, nemusíš odpovídat." Opatrně jsem mu pomohl vstát. „Zvládneš se obléknout?" sebral jsem ze země jeho telefon a típnul hovor, který se mnou až doteď vedl. „A-ano." Řekl. Otočil jsem se, aby se necítil tak skenovaný, ale nutkání se podívat na to, co přede mnou skrývá jeho oblečení, bylo silné – nicméně jsem vytrval a počkal, než mě sám vyzve, abych se otočil zpět.

Oblékl jsem se a stydlivě mu poklepal na rameno. Otočil se na mě a já si až teď všiml těl těch mužů a pořádně si je prohlížel. Znovu jsem se rozbrečel – tolik hrůzy a to jen kvůli tomu, že jsem nezůstal v jeho domě. „Nedívej se na to." Zastínil mi výhled svým tělem a natlačil mou hlavu do své hrudi. Přivoněl jsem k jeho mikině a zabořil do ní obličej. Doufám, že mu nevadí slzy na oblečení, nedokážu to zastavit.

Zastrčil jsem si jeho mobil do kapsy u kalhot a vyzvedl si ho do náruče. Koukl se na mě pohledem ustrašeného štěněte, ale rozhodl jsem se to nevnímat. Vyšel jsem s ním z uličky a procházel potemnělými místy, jen abychom nebyli moc nápadní. „Neřekneš nikomu, co se stalo v té uličce ano? To o tom, jak jsem..." přikývl. „Neřeknu." Řekl roztřeseně. „S-slibuju." Ještě pevněji jsem si ho přitiskl k hrudi a hledal své auto. „Zavoláš své matce ano? Řekni jí, že se něco stalo a nemůžeš přijít domů. Řekni, že jsi u mě. Musíme si vymyslet plán, jak to celé zakrýt. Přijde se na to." Řekl jsem a on se napjal. „N-nemůžu u vás s-spát." Vykoktal. „Proč ne?" jeho pohled mluvil za vše. Bojí se, že ho budu chtít znásilnit stejně, jako se o to pokoušeli ti chlapi v uličce.

„Neublížím ti. Máš mé slovo." Řekl, ale o to mi v tuto vteřinu vůbec nešlo – mamka mě nikdy nenechává u nikoho přespat, dokonce ani u Imishi nebo Pevariho, prý to není potřeba. Co by řekla na to, kdybych... „Musím d-domů." Řekl jsem. „Nemůžeš. Takhle tě nesmí nikdo vidět a už vůbec ne matka. Mám tě na starosti já, alespoň v tuto chvíli, tak mě prosím poslechni." Povzdechl jsem si. „P-potřebuju svůj t-telefon." Řekl jsem ještě stále vykolejeně. „Dám ti ho, až se trochu uklidníš a až najdeme auto. Ano?" znovu jsem přitakal a zavěsil se mu rukama kolem krku.

Pomalu jsem ho postavil na nohy a vylovil z kapsy klíče. Z druhé kapsy jsem vytáhl jeho telefon a podal mu ho. Otevřel jsem dveře spolujezdce a on se posadil, zatímco vytáčel číslo své matky. Posadil jsem se a nastartoval motor. Nic jsem neříkal a jen naslouchal, jak mluví do mobilu...

„Ahoj mami." Pozdravil jsem. „Kawami, kde jsi?! Víš, jaký jsem měla strach?! Kde jsi?!" trojčila. „T-to nic mami, jsem v pořádku. Jen dneska nemůžu přijít domů, budu u jednoho kamaráda." Zalhal jsem. „Kamaráda?! U Pevariho?! Kawami, doufám, že nemáš přítele. Nezatajil jsi mi to?" neslyšně jsem si povzdechl. „Ne mami, nemám přítele." Řekl jsem nahlas a hodil pohledem po svém učiteli, který sledoval vozovku. „Tak kde budeš? U koho?" ona vlastně jeho jméno nezná, tak to je výhra. „U Miramiho Sawaisu." Řekl jsem. „Cože?!" ozvalo se šokovaně. „Jak – cože?! Jak ses o něm dozvěděl?! Proč jsi u něj?!" nechápal jsem ji. „Prostě u něj budu spát, přijdu zítra, zatím ahoj." Ach jo, proč jsem najednou tak nenávistný i vůči mamce? „Kawami, on je...!" típnul jsem hovor a rozhodl se pro jistotu vypnout telefon. Nenávidím se!

„Kamarád Mirami?" uchechtl jsem se. „Jsem poctěn." Dodal jsem ještě a zajel před svůj dům. „Kdybych řekl, že jsem u svého učitele, vzala by to ještě hůř." Odpověděl. „To jistě." Souhlasil jsem a zajel do garáže. „Neměl jsem jí tak odseknout." Posmutněl. Vypnul jsem motor, podíval se na něj a všiml si, že se mu znovu lesknou oči. S povzdechem a ještě stále s obezřetností jsem ho objal kolem pasu. „Vyptávala by se tě donekonečna. Aspoň vymyslíme, co říct a budeme mít, když tak stejné verze. Není to snad lepší než tvé matce úplně lhát?" otřel jsem mu slzy. „Nechápete to, já už jí lžu. Jsem hroznej syn." Zaklel sám nad sebou. „Ani náhodou." Vyvedl jsem ho z omylu a oba jsme vylezli z auta. „Kdybych tě já měl za syna, bral bych to jako výhru, ačkoli bych raději byl něco trošku jinačího..." tak tohle jsem zase podělal.

„Omlouvám se, že to řeknu, ale jste můj učitel. Nemůžete být ani jedno z toho, co byste chtěl. Ani můj otec či co a ani..." polkl jsem při té představě. Vlastně... Proč ne? Proč! Protože je to můj učitel! „můj přítel. Je vám třicet, mě patnáct." Namítl jsem. „Třicet dva." Opravil mě. „Tak vidíte, ještě lepší. To je o sedmnáct let." Pan Sawaisu otevřel dveře a my vešli dovnitř. „A pak, že ti matematika nejde." Zasmál se. Posadil jsem se do křesla v obýváku a opřel své bolavé tělo o opěradlo. „Nechceš něco na bolest?" zeptal se a já přikývl. „To budete hodný." Lehounce jsem se usmál.

Došel jsem do koupelny pro lékárničku a vydal se zpět do obývacího pokoje. Vyndal jsem náplasti, vytáhl dezinfekci a pár obvazů. Když jsem mu dezinfekci nastříkal na poraněný krk, zatnul bolestně oči, prsty zaťal do křesla a na šíji mu nebezpečně zapulzovala žíla. „To bude dobrý, neboj." Řekl jsem a pohladil ho po tváři – jo, jsem zvrhlík. Zalepil jsem mu rány na krku a jizvu u odkryté klíční kosti, z které ještě stále kapaly kapičky krve.

Dokončil práci a odložil věci na stolek, kde ještě stále stál položený šálek mého dopitého čaje. „Poranili tě ještě někde jinde?" zeptal se mě a já se zarděl. „Ehm... spíš ne." Zalhal jsem. Bože, jen kdyby mě ta rána na... zadku tolik nebolela. „Kde je?" zrudl jsem ještě víc. „Ň-nikde. Už žádnou nemám." Zablikal jsem očima. „To tě musím svléknout, abych zjistil, kde je?" hodil po mě ustaraný výraz. To nemůže! „To nemůžete." Řekl jsem svou myšlenku. „Ale můžu. Jsem tvůj učitel a jako ten, mám právo vědět, co se s tebou děje, takže mi koukej říct, kde to zranění máš, ať ho můžeme vyčistit." Ne – už žádné slzy! „Nechci, abyste na mě sahal!" vyletěl jsem. „Nicméně ti asi nic jiného nezbývá, pokud nebudeš chtít vykrvácet." On mě vydírá? „Jste zrůda!" obvinil jsem ho – jeho obličej se změnil a teď na mě koukal jako nakopnuté kotě.

„Vážně? Jsem pro tebe zrůda?" bodlo mě u srdce. Vstal jsem z pohovky, na níž jsem doteď seděl a rozešel se do kuchyně, kde jsem si vyndal ze špajzu whisky a nalil si panáka. Na jeden zátah jsem ho vypil, pak dalšího, dalšího a dalšího, dokud jsem nebyl na suchu. Kupodivu jsem se ale necítil nijak jinak – jsem zvyklý pít. „O-omlouvám se." Ozvalo se ode dveří. „Nechtěl jsem to tak říct." Jeho hlas zněl ublíženě, ale zároveň zraněně. Jak se mám asi cítit já? „Víš co Kawami? Strč si ty svoje omluvy do prdele, stejně jako ptáka toho modrovlasýho idiota!!" do prdele, měl bych přestat pít! Tohle jsem vůbec říct nechtěl! Ne takhle! Kawami na to zareagoval přesně tak, jak jsem čekal – rozeběhl se s pláčem do obýváku. Jsem zrůda – má pravdu.

Posadil jsem se do křesla a s brekotem si zakryl oči, abych nemusel sám sebe tak vnímat – styděl jsem se za své chování, za svou slabotu. Všiml jsem si, že v kuchyni zhasnulo světlo a slyšel kroky blížící se k mé maličkosti. „Promiň mi." Řekl pan Sawaisu a položil mi své chladné ruce na ramena. Oklepal jsem se a vzhlédl nahoru, abych se mohl znovu podívat do jeho hlubokých travnatých stébel mísících se s odkrytou hlínou (mé vlastní přirovnání – zelené oči s hnědou kolem zorniček). „N-neomlouvejte se. Máte p-právo to říkat. Nejsem nic, jenom h-hračka, nic." Vzlykl jsem. Najednou se ke mně můj učitel sklonil a spojil naše rty v polibek. Křečovitě jsem se chytil opěrek, ale nepokoušel se ho zastavit...

---

♥Hmmm, tak vás malinko budu napínat. Co myslíte, vyspí se spolu? Nebo Kawami zase uteče? xD♥