Učitelův syn ✓

15. kapitola: Vánoce

Zabořil jsem obličej do jeho hrudi a ukolébán jeho teplem a přítomností se mi spustily další slzy. „Ať už ses ke mně choval, jak ses choval, všechno mělo svoje důvody." Pohladil mě ve vlasech a malinko mě podrbal na zádech. „Stejně mě to mrzí." Odporoval jsem a odtáhl se. Otřel jsem si slzy a došoural se ke schodům. „Můžu být až do večeře ve svém pokoji, prosím?" přikývl a já se vydal, schod po schodu nahoru do svého pokoje.

Celý zbytek dne jsem strávil přípravou na večer, až jsem nakonec kolem šesté hodiny zaklepal na dveře Kawamiho pokoje. Po vyzvání jsem vešel dovnitř a podivil se, když jsem ho viděl sedět na židli u stolu, jak něco kreslí. To by mě nepřekvapilo tak moc, kdyby tu těch jeho výkresů nebylo nejmíň padesát. To kreslí celou dobu? „Ehm... Kawami?" sebral jsem ze země jeden výkres a naprázdno pootevřel ústa. Byl na něm on v aktu. Sebral jsem další a podivil se ještě víc. Na tomhle jsem byl v aktu já. Vyjádřil mé křivky dobře, o tom žádná, ale proč? „Je ti něco?" odložil jsem výkresy na jeho postel a pohladil ho po ramenou. „N-ne, jen přemýšlím." Řekl klidně a otočil se na židli. Až teď jsem si všiml, co vlastně kreslí. „T-to jsme my?" optal jsem se a prohlédl si obrázek. Byl jsem na něm já, jak ležím v posteli a na mě je natisknutý Kawami – oba jsme byli nazí. „M-myslel jsem, že se ti to... příčí." Podotkl jsem. „Je to jen představivost." Bránil se. „Není na tom nic špatného, jen jsem nevěděl, co kreslit." Obešel mě a vydal se ven z pokoje. Stál jsem tam jako tvrdé Y ještě několik minut, než jsem se také rozešel dolů. Stále mi to ale šrotovalo hlavou.

Proč jsem to kreslil? Nějak moc na to myslím. Ač si to jen těžko přiznávám, chybí mi ta chvíle, kdy jsem ležel u něj v posteli, jak jsem na něj byl nalepený a povídal si s ním těsně před tím, než jsme společně odjeli do školy. A pak v jeho pracovně... ne, nemysli na to! To není přece správné! Je to můj otec a já se musím smířit s tím, že ho mít nemůžu, i kdybych moc chtěl. Co jsem to za dítě?! Toužím po vlastním otci?! Ale co ta pusa dneska odpoledne, jak jsme se váleli pod schody? Kdybych ho nechal, třeba jsem mohl znovu zažít ten nádherný pocit, který mi dokáže přinést jen on. Ale ne, to není správné a nikdy to ani správné nebude, prostě se pokusím zapomenout a tečka!

Kawami se mihnul v kuchyni a pak se přemístil ke stolu. Nandal jsem nám na talíře štědrovečerní večeři a s úsměvem sledoval, jak do sebe cpe kapra. „Chutná ti to?" optal jsem se a sám si strčil kousek do pusy. „Je to dobrý, ale lepší by bylo nevědět, že ještě dneska odpoledne se válel pod schodama." Zahihňal se. „Nebyl jediný, kdo se tam válel." Připomněl jsem mu. Teď už jsme se usmívali oba. „Těšíš se na dnešní večer?" pokrčil rameny. „Ani nevím, je mi to tak nějak jedno. Jak tak čekám, půjdu hned spát." To se ještě uvidí. Zařídím, že spánek bude to poslední, na co si vzpomeneš. Dojedli jsme a Kawami šel čekat do svého pokoje, zatímco já šel umýt nádobí. Ach jo, už nutně potřebuju tu myčku.

V pokoji jsem dozdobil pět Miramiho dárků mašlemi, hezky je načechral a připravil si je na postel. Bojím se, co řekne na ty boxerky, ale je to jen legrace. Co by mi za to tak mohl udělat? Zezdola se ozval vánoční zvoneček a mě to připomnělo čas, kdy mě mamka takto volala ke stromečku. Posbíral jsem dárky a sešel po schodech dolů do obýváku, kde mi málem vypadly oči z důlku. Kolik tu je dárků?! Může jich být tak třicet! „T-to ještě někdo přijde?" byl jsem úplně v šoku. Mirami se usmíval. „Ne, to je všechno pro tebe." Odpověděl stroze. Váhavě jsem přistoupil ke stromku a položil pod něj Miramiho dárky. Jsem vážně hrozný! Mohl jsem mu toho koupit víc!

Všiml jsem si jeho výrazu a přivinul si ho nadšeně do náruče. „Tak rozbaluj." Vyzval jsem ho a on natěšeně přikývl. Většina z toho bylo oblečení, ale jak to tak vypadalo, vůbec mu to nevadilo a vždy mě za každý dárek buď objal, nebo se jen usmál či poděkoval. „To-to je...?" zalapal po dechu. „No neříkal jsi snad, že potřebuješ novej tablet?" Kawamimu se v očích objevily slzy štěstí, když mě objal tak silně, že jsme málem oba spadli na zem. „Děkuju. Děkuju, děkuju, děkuju." Opakoval. „Neděkuj. Snad se ti líbí." Souhlasně přitakal. „Jasně že jo." Vrhl se do dalšího rozbalování.