Učitelův syn ✓

10. kapitola: Autonehoda

Na nočním stolku mi zapípal budík a já ho naštvaně zacvakl. Chtěl jsem vstát, ale nešlo to, jelikož se kolem mě vinulo drobnější tělo – Kawamiho tělo. Usmál jsem se a probudil ho pohlazením ve vlasech. Rozespale se na mě podíval a zamrkal. „Dobré ráno." Políbil jsem ho na rtíky a stáhl si ho na hrudník. „Hm... dobré." Řekl a polibek mi ochotně oplatil. „Tak vstáváme, jde se do školy." Cvrnknul jsem ho do nosu a vyhrabal se zpod peřiny. Tak, jak mě pánbůh stvořil, jsem se vydal ke skříni a na dnešek zvolil svůj oblíbený model – upnuté černé džíny a černočervenou košili. Kawami se na mě se zájmem díval.

Jeho tělo je dokonalé – alespoň já ho za dokonalé považuju. Stydlivě jsem vylezl z postele a posbíral si ze země oblečení, které jsem byl nucen si obléknout již druhý den. Nejsem zvyklý chodit dva dny v jednom prádle, připadá mi to nečistotné. „Půjčil bych ti oblečení, ale asi by ti moc nebylo." Řekl pan... – ehm, Mirami. „To nevadí. Můžeme se ještě stavit doma? Potřebuju si vzít učebnice." Přikývl a já se oblékl.

Nasnídali jsme se a poté ihned šli k autu. Kawami mě navigoval, kam mám jet a nakonec jsme zastavili u jedné z bytovek – zaparkoval jsem. „Asi bych měl jít sám, mamka bude vyvádět a nemusí vás-tebe..." opravil se. „nenávidět hned, jak tě potká." Přikývl jsem a vypnul motor. „Dobře, vrať se brzy, ať stihneme školu." Věnoval jsem mu malý polibek a on vystoupil z auta. Koukal jsem se za ním ve zpětném zrcátku, dokud nezmizel v budově.

Vyšlapal jsem schody do třetího patra, vylovil ze školní tašky klíče a odemkl. Nikdo tu nebyl a já se ušklíbl – dobře, popravě se vyhnu. Vzal jsem si potřebné učení a vrátil se za Miramim do auta. Nasedl jsem a usměvavě ukázal palec nahoru. „Vůbec tam nebyla. Asi mám opravdu štěstí." Zakřenil jsem se. „Nehorázný štěstí." Odpověděl mi a vyjeli jsme. „Mají i ty náušnice nějaký příběh?" zeptal jsem se a koukl na jeho pravé ucho, které měl na dvakrát propíchnuté. „Jo a vůbec... proč bílá růže? Proč růže?" ptal jsem se dál. „Nejsi ty najednou nějaký upovídaný?" zasmál se. „Ale budiž." Řekl a vrhl se do dalšího vyprávění.

„Kyto měla ráda bílé růže, tak jsem si na oslavu našeho vztahu nechal vytetovat tuhle růži. Navíc je mám taky rád, takže i kdybych se s ní jednou rozešel, nemrzelo by mě, že by to nešlo smýt." Přiznal jsem. „A náušnice... to je jednoduché. Někdo má rád piercingy, někdo tetování a někdo náušnice. Já patřím k té poslední skupině." Po očku jsem se na něj koukl. „Taky jsem přemýšlel o náušnici, ale mamka je proti. Prý bych pak až moc vyčníval nebo by se mi smáli kvůli mé orientaci ještě víc než teď. To nechce dovolit. Prý až mi bude osmnáct." Postěžoval si. „Kdyby se ti někdo posmíval, osobně ho..." popřemýšlel jsem, jaké jsou mé možnosti. „udám řediteli." Zahihňal jsem se. „No... osmnáct je věk, kdy si můžeš dovolit prakticky všechno. Můžeš pít, mít sex aniž by ti do toho někdo mluvil, nechat se tetovat, pořádat večírky a podobné věci. Chápu její strach." Řekl jsem.

Dále jsme se o tom nebavili. Na parkovišti mi ještě poslal vzdušnou pusu a já zašel do školy, zatímco on šel vchodem pro zaměstnance. „Hele, buznička se uráčila přijít do školy." Ozvalo se ze třídy, jakmile jsem vešel – Frederik. „Ta buznička si jde teď sednout na svoje místo a tebe výrazně žádá, aby sis jí nevšímal." Zavrčel jsem a všichni na mě s otevřenou pusou koukali – to je poprvé, co jsem se mu postavil. „Cos to řekl ty buzno?!" zařval na celou školu, takže to nejspíš slyšeli i v ředitelně. „Řekl jsem, ať držíš hubu!" nebojácně jsem se před něj postavil a zatnul pěsti. On udělal totéž. „Co si to dovoluješ ty skrčku?!" vyjekl. „To, co ty, celou dobu, co jsem na škole." Odpověděl jsem s klidem. „Radši padej nebo to s tebou nedopadne dobře." Varoval mě. „Vypadni ty, nebo to nedopadne dobře s tebou." Varoval jsem ho taktéž. „Pf... jako, že bys mě přepral jo? Hoši..." zavolal na svou bandu a ti se k němu postavili. No a jsem v prdeli.