Tanečnice

Bolest

Faileon se strachy nemohl ani pohnout, když slyšel jak do domu vtrhli vojáci. Přesně toho se bál, že se kvůli němu jeho rodina dostane do problémů...
Tiše, s obličejem staženým bolestí, naslouchal hrubému panovačnému hlasu.

,,Kde je?!" zahřímal kapitán stráže.
,,O kom to mluvíte? Nevím o tom, že by se zde potuloval někdo někdo bezpečný... nebo snad ano? Jsme v nebezpečí? " zeptala se s hraným překvapením Lenea. Unikl jí však nervózní pohled směrem k matce, snažící se skrýt nejmenší děti vlastním tělem.
Kapitán stráže se potutelně ušklíbl.
,,Jistě že jste, i malé dítě přece ví, jak se platí za ukrytí zločince..."
Lenea nevypadla z role, zmateně zamrkala a hodila po kapitánovi přihlouplý vystrašený pohled.
,,Co prosím? U nás je nějaký zločinec? Jak se sem mohl dostat? Nebo nás snad chcete obvinit?"       
,,Ničím jsme se neprovinili." zavrtěla matka hlavou, a ačkoli byl její hlas klidný, oči svědčily o opaku.
  Kapitánův škleb se ještě roztáhl.
,,Dobrá, pokud jste se ničím neprovinili, malá prohlídka domu jistě neuškodí." trhl hlavou, na jeho povel se ostatní strážní rozešli po domě a začali rozhazovat jeho skromné vybavení.
Jeden z nich se vydal po schodech na půdu

Faileon slyšel dusot nohou, dech se mu zrychlil. Začal se rozhlížet po místnosti a hledat únikovou cestu. Jeho pohled padl na okno. Tiše k němu doběhl a otevřel jej. Pět metrů. Při pohledu dolů se mu zatočila hlava, ne však ze strachu z výšek, ale z tušení, že z pádu si odnese v lepším případě naraženou kost...
Kroky byly slyšet stále blíž.
Déle už se nerozmýšlel a skočil. Těsně před dopadem mu došlo, že to byla chyba. Uslyšel křupnutí a v noze se ozvala prudká bolest - zlomenina. Silou vůle bolest  potlačil a dobelhal se k nejbližšímu stínu. Slyšel, otevírající se dveře a vojákovy kroky na půdě.
Snad si ničeho nevšimnou... proběhlo mu hlavou a ucítil zvláštní klid, že jeho rodina je v bezpečí. S podiným úsměvem se vydal houb do noci.
Jeho postava, silně napadající na jednu nohu, zmizela v přítmí ulic...

                                      .../---/...

  ,,Podívejte, co jsem našel!" zavolal na kapitána voják, vítězoslavně držící v rukou vak s kradeným jídlem.
,,A nahoře je otevřené okno!" přidal se další.
  Na kapitánově tváři se objevil další z jeho mnoha úšklebků, tentokráte výtězoslavný.
  ,,Tak opravdu ničím jste se neprovinili? Myslím, že si na seznam můžete přidat lhaní úřední osobě."
Popadl za ruku Leneu, která stála nejblíže.
  ,,Mě nikdo nepřeveze." zasyčel jí do obličeje, poprvé stežného opravdovým strachem...

Omlouvám se za dlouhou neaktivitu, i za nedostačující délku kapitoly, opravdu mě to mrzí, pokusím se rychle napsat další... nebudu sem psát zbytečné výmluvy, bylo by to jen plýtvání Vaším časem, ale snad pro mě budete mít pochopení 😂.
Jestli to skutečně opravdu někdo čte, tak děkuji za čas strávený u knihy a také trpělivost...
Pokud budete mít nějaké připomínky, určitě je napište do komentářů, ať vím, co zlepšit.

Isilien