Tanečnice

Záblesky minulosti

Dívka jí pohledem vyzývala k pokračování.
 ,, Byla to opravdová láska, ta nejčistší a nejkrásnější, jakou jsem kdy zažila." pohled upírala kamsi do dáli, za hradbu stěn a hranici současnosti. ,,Můj přítel byl úžasný, pozorný, citlivý, vnímavý... Nehledě na pozdější události, nelituji ani jediné chvilky, kterou jsem strávila v jeho společnosti. Jednoho překrásného dne jsem zjistila, že čekám dítě. Když se nám poté narodila dcera, byli jsme snad těmi nejšťastnějšími rodiči, co kdy chodili pod sluncem a hvězdami. Žel, nakrátko. Naše dcera v patnácti letech projevila silné magické nadání, a my ji začali učit, sílila a zanedlouho by mohla v boji porazit nás oba. Uplynul rok, poslední šťastný rok našeho společného života. Pak začala válka, jen jakýsi drobný konflikt mezi zeměmi, přesto dokázal tolik ovlivnit naše osudy... Muž musel odejít a my jsme zůstaly samy... Když se vrátil, byl zraněný, nemohl používat levou ruku. Válka však nekončí příchodem raněného vojáka domů. Na naší dceru to bylo moc... Rozhodla se, že... ji ukončí sama...                                                                                Nešlo ji zastavit... přemlouvali jsme jí, zakazovali, ale nepomohlo nic, byla rozhodnutá. Jednou v noci prostě odešla, nechala nám tam jen dopis... na rozloučenou, nečekala, že se vrátí. okamžitě jsem se ji vydala hledat, nebylo to těžké, její magická stopa byla silná. když jsem ji našla, stála mezi útočícími armádami. Její hlas je vyzýval k zastavení války, ale nestačilo to, stále na sebe útočili, zaslepeni touhou po moci a zápalem boje. Pak přišlo něco, co nikdo z nich nečekal. Mám-li být upřímná, nečekala jsme to ani já. Dala zcela volný průchod své magii, ne tak, jako když jsme cvičili, ne tak, jako jsem to chtěla po tobě. Prostě veškerou svoji sílu a energii vypustila s jediným cílem - zastavit válku. Podařilo se. Když padla k zemi, vojáci na sebe již útočit nemohli... a vlastně ani nechtěli, neboť jejich vědomí se probudilo a oni si uvědomili špatnost svých činů. Ale mou dceru to již nezachránilo, vydala veškerou svou energii, duše již opustila tělo. Nemohli jsme ji ani pohřbít..."

,,...Magie spálila její tělo na popel, který vítr roznesl do všech koutů světa. Od té doby již žádná válka nevypukla." dokončila za ní Lenea a celou zahradu pohltilo na chvíli ticho.                        Nénia na ni pohlédla s údivem a otázkou v očích. 

,,Ten příběh znám, maminka nám ho vyprávěla, když jsme byli malí, dávala nám onu tajemnou čarodějku za příklad. Tvrdila, že občas je potřeba překonat svůj strach, vykročit vpřed a bojovat.. obětovat se za vyšší cíle. Ale... je přece nemožné, aby jste byla její matkou, vždyť Poslední válka proběhla před sto padesáti lety... " slova jí odumřela na rtech, ale více ani říkat nemusela, její udivený výraz mluvil za vše.

,,Nic není nemožné..." zašeptala Nénia a sklopila oči. ,,Znáš ten příběh i dál?" 

,,Ne, tady vždy matka skončila..." 

,,Nedivý se, nezná jej asi nikdo... Když jsem se vrátila domů, zničená, plná nezměrného žalu a vše vypověděla svému muži, neunesl to. Pokusil se ji povolat zpět, ale místo toho vyvolal z temnoty démona, který jej zanedlouho dohnal k šílenství. Nezabránila jsem mu, ze začátku totiž jistá část mojí duše doufala, že se kouzlo podaří a to byla největší chyba mého života, když jsem si ji uvědomila, bylo již pozdě. Zůstala jsem sama... Tehdy se cosi  ve mě zlomilo, od té doby již magii použít nemohu... " 

,,To jsem nevěděla, promiňte." sklopila oči. Cítila se strašně, jakoby odhalila a otevřela ránu, která měla zůstat skryta. 

,,Neomlouvej se, je zcela přirozené, že jsi se zeptala, a měla jsi právo znát odpověď. A navíc, čas již rány téměř zhojil." Leneu to příliš neuklidnilo, ale nic neříkala. 

,,Tak pojď," vyzvala ji po chvíli ticha Nénia. ,,dnes již bylo povídání dost. Ve cvičení i rozhovorech můžeme pokračovat zítra." doprovodila ji zpět do domu, ale sama se pak vrátila zpět do zahrady.                                                                                                                                               V přítmí pod hvězdami ještě dlouho přemítala, zda udělala dobře, když dívce neřekla celou pravdu. 

Dnes možná trošičku sentimentální, ale budiž :-D. Snad se Vám kapitola líbila. Za případné chyby a překlepy se omlouvám. Užijte si zbytek dne. 

Isilien