Tanečnice

Čtyři výkřiky

,,Ale ne, musíš takhle." zasmála se Marien a ukázala dívce, jak má správně škrábat brambory. Tári byla v obličeji rudá zahanbením. Jak mohl kdokoli nepoznat, že nikdy nepracovala? Od té doby, co přišla, se snažila co nejvíce pomáhat, aby nebyla jen na obtíž a svým zachráncům se alespoň částečně zavděčila, ale snad ještě více se snažila skrývat, že nic takového, jako je loupání brambor nikdy nedělala... A stále veselá paní domácnosti jí v tom pomáhala.
,,Ty jsi snad princezna." zakroutila hlavou. Jakmile ta slova došla k dívčiným uším, hrklo v ní. Rychle se však opanovala.
,,To víte že ano, na útěku." odpověděla v žertu pravdou. Nechtěla lhát, ne někomu, kdo jí zachránil život.

Náhle se městem rozezněly bubny, temný dunivý zvuk podobný hukotu bouře a úpění mučených. Obě ženy ustaly v práci. Ve tváři Marien se zračil smutek, zatímco Tári vypadala doslova zděšeně. Ten zvuk jí provázel na nádvoří, kde rozbila naději svého lidu. Nutil jí vzpomínat na vlastní slabost.
,,Další poprava..." hlesla Marien, utírajíc si ruce do zástěry, ale dívka jí neslyšela. V uších jí hučelo a spánky tepaly bolestí.
Přede dveřmi se k nim přidali Restalon s Faileonem, do nynějška pracující v dílně. A zanedlouho celý průvod jejich sousedů. Tári bylo do pláče. Její nitro křičelo, chtěla se zeptat, co se to děje, doufala, že jí tu temnou předtuchu někdo vyvrátí. Ale stačil jí jediný pohled na ztrápené obličeje a shrbená ramena ostatních a věděla. Věděla až příliš dobře, že Temný mág se rozhodl zasadit další ránu. Bála se, že půjde o ni a budou kvůli ní opět trpět jiní... Ale což by Mág svolával všechny, aby přiznal, že jeho nejcennější vězeň uprchl? Nezničilo by toto rozhodnutí tak dlouho budovanou iluzi vězení, z nějž není návratu?

.---/./--..//

„Nénio, prosím, já tam nechci. Viděla jsem příliš mnoho smrti, nestojím o další noční můry!" chtělo se jí křičet, pro úctu se však omezila na prosebně sepjaté ruce třesoucí se hlas.
„Leneo, kdo se skrývá, nic nezmůže. Abychom něco dokázali, musíme vyjít ze stínů."
„Ale co dokážu tím, že budu přihlížet popravě?"
„Nevím... ale cítím, že se chystá něco strašného... A to něco nesmí zůstat bez odezvy."
Lenea pochopila, že není úniku.
„Jak myslíte." zamumlala, kloníc pohled k zemi. Poté vzala za kliku a přidala se k řídnoucímu davu.

.../...-/../.-./.-//

Na nádvoří, rozestavěni kolem pódia, na němž nedávno tančila, stáli vojáci. Celý průvod černo-zlatě oděných mužů, kteří, ať už z vlastního rozhodnutí, či strachu o rodinu, přísahali věrnost nepříteli. Ale odsouzenec nikde. Jen vojáci a hlasatel. Žádné okovy, ani prosby o milost, jen náměstí plné lidí a prázdné prostranství pod šibenicí bez provazu. Hlasatelova slova prolomila napjaté ticho. Tári cítila, jak Faileon vedle ní zaťal pěsti, jakoby ten hlas znal.
„Je politováníhodné, kolik zločinců se neviděno toulá ulicemi. A protože našemu vládci leží dobro země na srdci, vymyslel očistu. Každý týden, dneškem počínaje, zemře jeden náhodně vybraný občan. Zachránit své rodiny můžete jen, pokud vydáte jednoho z ukrývaných zločinců. Neboť bude-li v jednom dni nalezen zločinec, nevinný bude ušetřen.
Tato očista potrvá, dokud nenalezneme, koho hledáme - mladého buřiče, jeho sestru a mladou dívku s havraními vlasy, jež provinila se zločinem nejstrašnějším."
Rozhostilo se nevěřícné ticho, nahrazené zděšenými výkřiky, jakmile poblíž davu stojící voják popadl za ruku první oběť - zhruba dvanáctiletého chlapce.
Ale pohled na vzpouzejícího se chlapce se slzami v očích a rodiče prosící o milost by zlomil i nejsilnějšího ducha.
„Ne!"
Náměstí naráz proťaly čtyři výkřiky.

Omlouvám se. Nevím, za co víc, jestli za dlouhou neaktivitu, nedodržení slíbeného termínu, nebo za to, že ani pro jedno z toho nemám jiný důvod, než lenost... Ale dost omluv, doufám, že jste si kapitolu alespoň trošičku užili :-). Kdybyste nalezli nějaké chyby, nebo nesrovnalosti, budu ráda, upozorníte-li mě na ně, sice po sobě vše čtu, ale občas mi něco uteče.
Všem moc děkuji za trpělivost, hvězdičky a krásné komentáře, znamená to pero mě vážně moc ❤️.

Isilien