Tanečnice

Útěk

Vše se seběhlo příliš rychle... Vojáci snažící se zatknout co nejvíce členů rodiny, násilí, bolest, pláč, pokusy o útěk, škodolibý výraz na kapitánově tváři...
,,Pochytejte je živé, musíme je dostat přd soud! Všechny!"
Ačkoli nevěděla jak, dostala se Lenea, v náručí nesoucí malou Estel, z domu, do temných ulic města.
,,Bojím se..." zašeptala dívenka. ,,Proč ti zlí muži přišli k nám?" v očích měla vepsanou bolest, která se ke tříleté dívce nehodila.
,,Ššš... Vše bude dobré..." snažila se Lenea utišit nejen mladší sestřičku, ale i sebe samu.
  Utíkala. Kamenné dláždění ulic jí řezalo do bosých nohou, plíce praskaly nedostatkem vzduchu, ale nezastavila. Za sebou slyšela těžký dech vojáka.
Ještě zrychlila. Zabočila do postranní uličky neobydlené části města. Věděla, že voják je daleko za nimi, ale nedovolila si zpomalit.
Najednou však málem narazila do zdi - slepá ulička! Téměř se jí zastavilo srdce. Hledala únikovou cestu, ale špinavá zablácená ulička, zřejmě postavená jen tak pro nic, moc možností neposkytovala. Náhle si všimla pukliny ve zdi. Okamžitě k ní přiklekla, ale prasklina byla příliš malá.
Voják se stále blížil, už zase slyšela jeho kroky na rohu ulice. Pak ji něco napadlo - nemusí zachránit sebe.
,,Estel, prolez touhle dírou, dostaneš se tam, co býval ten starý obchod se zeleninou?" dívka přikývla. ,,Odsud už se dostaneš k matčině sestře, tetičce Näron, popros jí o pomoc, určitě tě u sebe nechá..." překotně drmolila pokyny, stále se ohlížejíc se po vojákovi.
Estel vypadala, že nic nechápe, po chvíli váhání však poslechla. Naposledy starší sestru objala a zmizela v puklině...
Lenea potlačila slzy, ale zároveň byla jakýmsi způsobem šťastná, alespoň někoho se ní podařilo zachránt.
Postavila se do prostoru a sledovala blížícího se vojáka. Teď už neběžel, šel pomalu, tak jako šelma lovící kořist.
Dívka hrdě zvedla hlavu a zahleděla se muži před sebou do očí.
Voják vytáhl nůž a Lenea začala pomalu couvat, až zády narazila do stěny.
Ostří nože ji zadtudilo na krku. Voják se krutě usmíval.
,,Nesmíte mě zabít, co by tomu řekl váš kapitán?"
,,Kdo ale říká, že tě musím přivést... nepošozenou?"
Lenea cítila, že má navrch a ve tváři se jí objevil strach.  Voják na ni hleděl tak hladovým pohledem, že se jí z toho dělalo špatně. Pomalu sjel nožem po krku až k jednoduchému živůtku. Pak jí zafungoval reflex, její ruka vystřelila směrem k vojákově tváři.
Jeho hlava se otočila prudkostí nárazu. Naštvaně na ni zavrčel.
Dívka zavřela oči a připravila se na nával bolesti, ale místo toho uslyšela ránu, jakoby se něco těžkého dopadlo na zem.
Otevřela oči, k jejímu úžasu voják ležl v bezvědomí na dláždění a za ním stála mladá žena. Usmála se na Leneu.
,,Pojď za mnou."

Tak, konečně vyšla další kapitola! :-D
Snad se aspoň trochu líbila.
Prosím o upřímný názor, pokud máte nápady co vylepšit, ráda si je poslechnu... Předem děkuji.

Isilien