Tanečnice

Pomoc

Vpadla dovnitř a zhroutila se na zem. Žena rychle zavřela dveře a nenápadně se podívala z okna.
Ariena si znaveně vjela prsty do vlasů, překvapila jí jejich délka, ale neměla energii se tím dále zaobírat. Byla neskutečně vyčerpaná.   Cítila, že na ni žena hledí trochu vyděšeným pohledem, nedivila se, kdyby jí do domu vtrhla zkrvácená dívka v roztrhaných šatech a s useknutými vlasy, zřejmě by se také necítila přliš jistě.
,,Mohu zde, prosím, zůstat? Stačí přes noc... Potřebuji se ukrýt, honí mě vojáci." do jejího hlasu se vkrádalo zoufalství, které se pokoušelo i o její mysl.
Žena se na ni usmála. ,,Jistě, že můžeš, rádi ti pomůžeme. Pojď za mnou." dívka ji k a následovala ji do malého pokojíčku. Vše tu bylo jednoduché, ale útulné, obyčejná slaměná postel v rohu, malý dřevěný stoleček, truhla na oblečení i obrázek na stěně, to vše na ni působilo uklidňujícím dojmem. Vešla dovnitř, po celou dobu na sobě pociťovala ženin pohled a slyšela, jak šeptá...
,,Už jsem tě někdy viděla, určitě jsem-" v očích se jí zalesklo poznání. ,,Princezno Arieno?"
,,Prosím, říkejte mi Tári,  mé pravé jméno musí být zapomenuto... alespoň na čas." hlesla a svezla se na postel. Žena přikývla a usmála se na ni. Poté ji zanechala o samotě.
Dívka si lehla a během chvilky usnula, tak, jak byla, špinavá, pořezaná, zkrvácená a neskutečně vyčerpaná. Ve snech ji pronásledovali vojáci v čele s Temným mágem a do cesty se jí stavěla další a další skla.
Probudila se uprostřed noci, zpocená a lapajíc po dechu. Poté si  ale uvědomila jednu věc, poprvé po dvanácti letech doopravdy spala.

                                         .../---/...

  Sluneční paprsky ji zašimraly na tváři, napůl očekávala, že se probudí ve svém pokoji v zámku, a že všechny události posledních dvanácti let byly pouze zlý sen. Takové štěstí ovšem neměla, jakmile totiž otevřela oči, vrátila se do reality.
Všimla si, že přes židli jsou přehozeny jednoduché plátěné šaty. Oblékla si je a doufala, že jsou skutečně určeny pro ni. Přešla ke dveřím a otevřela. Kolem stolu seděli, kromě oné ženy, která jí včera pomohla, ještě dva muži, jeden starší, a jeden, který sotva vyrostl z chlapeckých let. Tiše spolu mluvili. Hovor v místnosti utichl a všechny pohledy se stočily na ni.
,,Dobré jitro." pozdravila nejistě.
,,Dobré ráno." usmála se na ni žena.
Ariena pokračovala: ,,Mnohokrát děkuji za přístřeší, zachránili jste mi život, a to myslím doslova. Nyní budu muset jít. Ještě jednou děkuji, snad se ještě shledáme..." sklonila hlavu v mírné pokloně a chtěla opustit místnost.
Tu však promluvil mladík. ,,Kam by jsi odcházela? Marien i Restalon svolili, že zde můžeš zůstat... pokud budeš chtít."
Ariena se otočila, nemohla uvěřit vlastním uším.
,,Ale... hledají mě vojáci, pokud zde zůstanu, budete v nebezpečí."
,,Kdo dnes není?" promluvil dunivým hlasem pán domu, jeho pohled byl přívětivý.
Arienin pohled zůstával tázevý, balá se, aby lidé, kteří jí zachránili život nakonec nezaplatili vlastním.
,,Můžeš zde zůstat." usmála se Marien.
,,Děkuji..." zašeptala dívka a její oči se naplnily slzami dojetí...

Kapitola dokončena!
Upřímně, dlouho jsem s ní bojovala, neměla jsem totiž absolutně žádnou představu o tom, jak by mohla vypadat... No, snad to není tak špatné a snad jste si ji užili.

Isilien