Tanečnice

Vidina

Lenea šla za onou ženou jako v tranzu, netušila, kam se poděla obezřetnost, jíž si vypěstovala během let pod nadvládou Temného mága. Jindy by za nikým cizím nešla, ale k této ženě cítila náklonost a hlubokou úctu. Jakýsi šestý smysl ji nabádal, že tajemné může věřit.
  Jakmile vešly do malého domku, Lenea zůstala stát s otevřenými ústy, spousty sušených bylin, starých knih, flakonků s různobarevnými tekutinami a všelijakých zvláštních věcí ji naprosto uchvátila.
  S údivem ve tváři se otočila ke své zachránkyni. Ta se pouze usmála a pobídla dívku, aby se posadila.
  Lenea poslechla a pozorovala ji, jak nabírá z kotlíku nad ohněm do hrnků horký čaj, který následně postavila na stůl.
,,Jak se jmenujete?" zeptala se Lenea po chvíli ticha.
Žena se opět usmála. ,,Nénia"
  Lenea na ni upřela zrak. ,,To znamená 'provinilá'... Je to tak? "
,,Ano, nebo také 'moře slz'." upřesnila Nénia a úsměv v její tváři pohasl, ale jen na okamžik, poté ho vystřídal údiv.
,,Kde jsi přišla k takovým znalostem? Není obvyklé, aby obyčejní lidé uměli číst, natožpak aby znali Jazyk Dávných."
  Lenea sklopila oči. ,,Naučila mě to matka, ještě předtím, než přišel Mág... " ,A co mě nenaučila maminka, doplnily zakázané knihy, ale to nemusí vědět každý, že?' dodala v duchu a snažila se necítit provinile, že Nénie neřekla celou pravdu. Ta ji však sledovala nevyzpytatelným pohledem, kerý jakoby naznačoval, že nevyslovené uhodla sama.

  Dívka upíjela čaj, nervózně poklepávajíc prsty o stůl.
,,Děje se něco?" zeptala se Nénia.
,,Ne... nebo vlastně ano... Mám strach o rodinu... dnes v noci přišli vojáci a pokusili se nás zatknout... bojím se, že se jim to povedlo... " sklopila oči, aby nebyly vidět slzy, jež ji náhle pálily v očích. Poté opět pohlédla na tajemnou ženu před sebou. ,,Děkuji Vám za všechno, ale... už bych měla jít, musím zjistit, co se stalo" zvedla se ze židle a zamířila k východu. Už byla téměř u dveří.
  Za ní se ozval Nénein hlas. ,,Chceš poznat osud své rodiny?"
  Dívka se nechápavě otočila. ,,Jak to myslíte? Jistě, že ano... proto odcházím..."
,,Nemusíš, pokud chvíli počkáš, zjistíš zda jsou v pořádku, aniž by jsi musela sebe samu vystavit nebezpečí."
,,Jak? Vždyť k tomu by jste musela použít... kouzla." v Leneiných očích se mísil údiv, obdiv a očekávání se strachem nad tím, co se stane.
,,Ano, kouzla. Ale musíš mi slíbit, že nic z toho nikomu neprozradíš, nerada bych přišla o život..."
Lenea horlivě přikývla. ,,Slibuji."
,,Dobrá, pojď za mnou." s těmi slovy přešla zpět ke krbu, s udivenou dívkou v patách.
Nénia vzala do rukou otlučený kotlík s čajem a položila jej na podlahu, na jeho místo dala jiný,  cínový, do nějž následně nalila vodu. Z jedné z mnoha poliček vzala lahvičku, obsahující temně modrou tekutinu. Když se do ní zadívala, vypadala jako noční obloha s tisícem hvězd a barev...  Následně opatrně trochu tekutiny vylila do vody v kotlíku.
Voda zavířila. Nénia ustoupila od krbu a naznačila Lenee ať jde blíž.
,,Jesli chceš vědět, co se stalo s tvou rodinou, pohlédni do vody a pomysli na toho, koho chceš spatřit. "
Dívka ji poslechla. První na koho pomyslela byla malá Estel. Když pohlédla na hladinu, spadl jí kámen ze srdce, neboť viděla, jak její sestřička objímá vysokou postavu- tetičku. Byla v bezpečí.  
Další na ředě byl Faileon. Jakmile na něj pomyslela, spatřila postavu těžce napadající na jednu nohu. Ulevilo se jí, vypadalo to, že je zraněný, ale živý. A o to šlo.
Leneina mysl se stočila k matce, a s ní i obraz, nyní však ukázal mnohem smutnější výjev. Tmavou kobku plnou lidí. Když se Lenea podívala důkladněji, zjistila, že jde o zbytek její rodiny... Nikdo jiný se tedy nezachránil...
V očích jí začaly pálit slzy. Tak dlouho se s rodiči vyhýbali zatčení, tak dlouho přežívali, místo aby žili... a nakonec je stejně Temný mág dostal...
S těžkostí potlačila beznaděj. Když se otočila zpět na Néniu, její pohled byl odhodlaný.
,,Děkuji za všechno, ale musím už jít."
,,A kam? Všude jsou vojáci."
,,To je jedno, musím jít. Musím je zachránit!"
Ve tváři ženy se objevil soucit. ,,Tím, že se necháš zajmout nebo zabít jim nepomůžeš."
,,Ale já jim musím pomoci!" Lenea téměř křičela a do očí se jí opět draly slzy.
Nénia se usmála. ,,Pomoci jim můžeš, ale všechno má svůj čas a trpělivost růže přináší." Lenea na ni hleděla s otázkou vepsanou v obličeji.
,,Mohu ti pomoci je zachránit, ale bude to chvíli trvat, musíš se toho mnoho naučit a mnoho zjistit. Ale zanedlouho bude vše tak, jak má být..." ženy vypadala, že se ztratila ve vlastních myšlenkách. 
  Lenea se tvářila nechápavě. Nénia tedy mluvila dál. ,,Mohu tě mnoho naučit, a ty můžeš mnoho změnit."
Lenea mlčela, jakoby se rozhodovala. Pak náhle promluvila. ,,Co mě můžete naučit?"
,,Ovládat magii."

Tak jo, už tradičně se omlouvám, že tak dlouho nic nevyšlo, tahle kapitola měla původně být už minulý týden, ale jaksi se mi to nepovedlo...  Jinak ten konec je trochu zmatený, ale věřte mi, takový být má... 
Snad jste si kapitolu aspoň trochu užili.

Isilien