Tanečnice

Naděje

Ležel u knihy a přemítal nad nedokončenou vzpourou, věděl, že mu nikdo nic nevyčítá, ale nemohl se zbavit pocitu, že všechny zklamal...
Přejíždl pohledem po tak známých nadpisech kapitol, dokud se nedostal k jednomu, který ho zaujal.
,Cesta života' hlásal nápis, který mu, přišel tajemný, částečně také pro to, že byl první napsán očividně někým jiným... Hleděl na něj, jakoby mu měla slova napsaná na papíře prozradit něco důležitého... Začal pomalu číst.
,Život pro každého volí jinou cestu...
Jsou ti, kdo jsou stvořeni vládnout, ti, kteří jsou stvořeni sloužit a ti, kteří jsou stvořeni se vzepřít. Jsou ti, kteří stvoří pravidla, ti kteří se jim poddají a ti, kteří je přepíší. Ti, kteří přijmou pouta a vezmou je za své a ti, kteří je zpřetrhají. Ti, kteří si na bolest zvyknou a ti, kteří s ní žít nedokážì. Ti, kteří se chopí žezla a budou ostatním rozkazovat, ti, kteří sklopí oči a rozkazy příjmou a pak ti, kteří se rozhodnou bojovat...
A poté jsou i ti, kterým osud přiřadil všechny tyto cesty. Pouze takový člověk je předurčen zachránit svět... '
To bylo zvláštní, v knize byly většinou příběhy a staré legendy, ale tohle Faileona překvapilo. Četl dál. Zdálo se, že kniha změnila téma.

,,Každá cesta má vlastní cíl, tvrdí moudří, jiní zase praví, že každý cíl má svou cestu, po které se musíme dát, abychom jej dosáhli, ale občas je to úplně jinak... Někdy je cesta oním cílem... Protože, když dojdeš k cíli, mnohdy tě zklame, zmizí, ale cesta zůstává, inspiruje ostatní a utváří budoucnost. Copak ve starých legendách je nejlepší cíl? Ne, to cesta je činí napínavými a inspirativními... Pamatuj na to."

Faileon zamrkal. Co? Vypadalo to, jakoby ta kniha promlouvala  k němu...
Kapitola zkončila a on otočil list. Zvláštní, byla tam báseň, ale neměla název ani autora.

,,Křišťálové vězení,
vládci pod zem pohřební,
stát pod vládou Temnoty,
ztraceny jsou hodnoty...
Strach už drtí srdce,
vězeň - tanečnice...
Svět se k světlu obrátí
až dívka s drakem přiletí..."

Nechápal. Nic už nechápal, měl ale pocit, že oba texty spolu velmi úzce souvisí, jen musel přijít na to, jak...

  Četl oba texty znovu a znovu... Ti, kteří jsou stvořeni vládnout... Vězeň... Ti, kteří se rozhodnou bojovat... Dívka... Ti, kteří sklopí oči... Křišťálové vězení... Vládci pod zem pohřbení...
Najednou se posadil tak prudce, až se hlavou uhodil o nízký strop výklenku, kde měl svůj ukrytý pokolík. Tohle musí říct ostatním.
Otevřel dveře a vyběhl směrem ke kovárně. Snad to není jen výplod jeho fantazie, snad nejde o planou naději...
  Jakmile vešel do kovárny, spatřil Restalona, muže, který mu, spolu se svou rodinou poskytl přístřeší, a domov, když si myslel, že už není naděje.
,,Restalone?" oslovil mohutného kováře.
,,Ano?"
,,Na něco jsem přišel... " zhluboka se nadechl, neboť si svým poznatkem nebyl jist. Jakmile jej vysloví, nebude už cesty zpět.
,,Myslím, že vím, jak porazit Temného mága."
Restalonovo čelo s výrazným obočím se mírně zkrabatilo a vytvořilo jemnou vrásku, jako vždy, když ho něco zaujalo.
,,Neporazíme jej my, přinejmenším ne sami..." další hluboký nádech.
,,Naší nadějí je princezna Ariana..."

Omlouvám se, vážně mě strašně mrzí, že jsem tak dlouho nic nevydala, ale asi se v poslední době nezlepším, čekají mě teď závody a zkoušky... Ale opravdu se budu snažit o sobě aspoň dát vědět, štve mě, že Vám vždycky slibuji, jak se zlepším a pak takhle dlouho nic nevydám...
Ale snad jste si kapitolu aspoň trochu užili, za případné chyby a překlepy se omlouvám...

Isilien