Zrcadlo tváře /Avengers, Victory 1/

1. První den na planetě Terra

„Jsem tu sotva hodinu s pořádnou amnézií a bolestí hlavy a už bych se nejraději vztekla,“ červenovláska kráčející liduprázdnou ulicí si neustále mrmlá pod vousy, přitom si tře bolestivé místo na hlavě a kulhá na jednu nohu.

„Nejdříve mi těsně před dopadem klekne motor, zřítím se na nějakou pláž, na chvilku jsem mimo a když se proberu, zjistím přítomnost někoho jiného. Aby toho nebylo málo, ještě tam stihne přijet hromada aut se směšným symbolem na kapotě a začnou to tam ochmatávat. Ještě že jsem s sebou měla maskování,“ neustále hudrá dívka stará přibližně devatenácti let a unikne jí pozornost, kdy ji sledoval cizí muž.

Ne, nebyl to ten na pláži, nýbrž jeden člen tajné organizace, od které dostal jasný rozkaz. Zatím si vedl kupodivu obstojně na to, že jim ona neznámá zdrhla přímo z místa činu.

Jakmile však dívku ztratil z očí, opravdu velmi mile zaklel.

„Do prdele!“

„Heh, já bych se tam teda nevešla, nevím sice jak ty...“ ozve se přímo za ním. Rychlými reflexy se otočí a namíří na pronásledovanou glock.

„Hochu, to ti nepomůže,“ nepokojeně zamlaská červenovlasá a ve fialových očích se jí pobaveně blýskne. Následně mávne rukou.

Neznámý by lhal sám sobě, kdyby řekl, že neměl v tu chvíli naděláno, kdy se objevila fialová mlha, zbraň mu vyškubla z ruky a přenesla ji dívce přímo do dlaní.

„Kdo jsi, pro koho pracuješ a proč mě máš k nim přivléct,“ znovu poklidně promluví fialovoočka a schová zbraň za opasek pod koženým dlouhým červeným kabátem.

„Nasrat,“ odfrkne si muž a rázem zmizí. Dívce by nedělalo problém ho chytit, ale tak nějak v podvědomí tušila, že se v budoucnu opět setkají.

„Dík za dárek!“ ještě k němu houkne, dokud je v doslechu, otočí se na patě a bezcílně se znovu vydá na cestu.

„Já jsem blbá, proč mi to hned nedošlo, tady je všechno jiný než na Aeronu,“ rázem si uvědomí a plácne do čela. „AU, to nebyl dobrý nápad,“ posléze zabrblá.

Fajn, vzpamatuj se Vic! Jsi na úplně cizí planetě bez šance se dostat zpět domů. Co bych asi tak měla dělat? Třeba sehnat azil? Bloudím tu už snad přes hodinu.

A bloudila další hodinu, dokud nenarazila na útulný rodinný domek se seníkem a kůlnou, kde narazila i na jakousi čtyřkolou špinavou věc s volantem a sedátkem.

Vynalézaví Terrané. - pomyslí si v duchu Victory, vyhrabe se na velikou hromadu sena, pohodlně se uvelebí a v mžiku usne.

Následující ráno...
„Myslíš, že je mrtvá?“ ozve se poblíž Viciny hlavy slabý dětský hlásek.

„Hloupost! Vždyť se jí zvedá hrudník!“ namítne druhý o něco zvučnější.

„Ale má pěknou ránu na hlavě, ze které vytéká místo krve jakási fialová tekutina. A divně zkroucenou nohu,“ brání se první.

„Tak počkej s ní, zajdu pro tátu, přeci jen umí střílet z luku a kdyby ona byla nepřítel, alespoň bychom se s ním ubránili,“ vymyslí dvojka a vzhledem ke vzdalujícím se krokům nejspíš odběhne.

Victory se prudce nadechne a vymrští do sedu. Dívka dosud sedící u jejího těla vyděšeně vyjekne, to zase vyleká devatenáctiletou, která hned na to zakřičí a zřítí se obě ze slamníku na tvrdou zem.

„Auvajs! Moje zatracená kebule!“ zanadává Vic a ohlédne se po své společnici. „Jsi v pohodě?“

Ta celá v šoku kývne a sotva se drží, aby se nerozplakala.