Zrcadlo tváře /Avengers, Victory 1/

19. Pravda ven

„Vzbuď se.“

Tyto dvě slova ji okamžitě donutilo vymrštit se do sedu, z něhož si prudce stoupla a připravena zaútočit se otočila na přítomné lidi.

„Hej, klídek, jo?“

Všech šest lidí.... respektive bytostí přejela pohledem a nedůvěřivě se zamračila. Oni totiž stáli též v pozoru, byli ozbrojení a napjatě čekali, co udělá. Byl to zrovna celkem mladý pohledný muž v kabátě, co promluvil. Victory by si vsadila, že po něm půjdou všechny holky ve vesmíru.

„Kdo jako k čertu jste?!“ s výhružným podtónem se zeptala. Nebyla si totiž i trochu jistá jejich genialitou, protože kdo běžně vídá obživlý strom, mluvícího mývala, zelenou dívku s vínovými vlasy, polonahého potetovaného chlapa a černovlasou dívku s tykadly? Jediný ten pohledný muž vypadal nejnormálněji.

„Strážci galaxie. Co kdyby ses znovu lehla? Museli tě dvakrát operovat a třikrát nahazovat,“ ten muž schoval svou zbraň a rukama naznačil mír, že jí nic neudělají.

„Cože?“ Victory zmateně vyhrkla, ale sedla si na lůžko, jakmile se jí zamotala hlava.

„Ty si nic nepamatuješ? Propadla jsi střechou základny Xandaru. Bohužel tvůj letoun je na padrť, byl zázrak, že teď žiješ,“ promluvila tentokrát zelená dívka a taky schovala svůj meč.

„Jo, na něco si matně vzpomínám, možná. A kam jako míříte?“ Vicy si promnula oči a schovala obličej do dlaní. Neušlo jí, že letí nějakou vylepšenou lodí.

„Planeta Aeron. Odtamtud pocházíš, ne?“ významně na červenovlásku pohlédl mýval.

Prudce stáhla ruce a šokovaně se na ně podívala. Jenže pak jí to docvaklo.

„Vy mě znáte,“ frustrovaně si prohrábne vlasy.

„Jistěže, hledáme tě už nějakou tu dobu. Povolali nás na tuhle misi s tím, že pravděpodobně bude nesplnitelná. No, teď budou zírat,“ odvětí spokojeně vínovláska.

„Poslyšte, to co jsem provedla... To jsem neudělala já, ale... Někdo jiný. Máte nepravou!“ Victory se zakoktala. Tušila, co by jí tak na planetě Aeron mohlo čekat.

„To tvrdí každej vinen,“ ležárně pronese mýval.

„Spravedlnost na Aeronu tě už holka nemine, s tím se smiř. Ničeho se už nezmůžeš, je mi líto,“ zakončil debatu světlovlasý muž.

„Svaž ji Rockete,“ dívka po boku světlovláska pobídne toho mývala a stejně jako předchozí člen posádky odejde. Další dva ji následují.

„Já jsem Groot,“ náhle do toho promluví ten strom.

„No jasně Groote, celé dny paříš, ale jakmile jde o spravedlnost, tak se ozveš. Jistě že ji musíme předat aeronskému lidu, porušila tam snad tucet zákonů,“ breptal Rocket a přešel místnost, aby mohl dívku svázat.

„Já jsem Groot,“ opět promluví ta rostlina.

„Vždyť vypadá už dobře, byla na tom hůř, navíc to ji neomlouvá.....hej, co je?“ Rocket se zarazil s nataženýma rukama, jakmile zaslechl sípání.

Victory se při debatě těch dvou zhoršil stav. Zase jí šíleně rozbolela hlava, až nemohla popadnout dech a pomalu omdlévala. Nemohla za to. Vědci rasy Kree něco v její hlavě zvorali a od té doby to jde z kopce dolů.

„Hele, jestli to jenom hraješ...“

Bum!

Victory přepadla přes hranu lůžka na zem a už nevnímala.