Zrcadlo tváře /Avengers, Victory 1/

18. „Zničil jsi mě!"

„To si děláš srandu!!“

Jeden jediný výkřik vězenkyně vyprovokuje několik věcí najednou. Dealius stojící nad ní se ještě více přiblížil k jejímu obličeji, prudce trhnul červenými vlasy dozadu, až málem vyvrátil hlavu a zasyčel do ucha.

„Tobě to možná nedochází sestřičko, ale tady ti je odpor k ničemu! Tak přestaň si hrát na nějakého rozmazleného fakana, akorát se zesměšňuješ!“

„Tak si ty přestaň hrát na nějakého ubohého budižkničemu Kinga! Jsem tvá sestra ne otrok!“ vyprskne mu nazpět do obličeje i přes bolestivé syknutí, jak ji tahal za vlasy.

„Budižkničemu?“ sarkasticky se zasmál, pustil ji, trochu poodešel a rozpřáhl rukama. „Pokud vidím dobře, to ty jsi tu na lékařském lůžku připoutaná a bez schopností. Urážej si jak chceš, ale na mně se ti to nepovede. A už mě nezajímá, zda jsi má sestra, ten pokus podstoupíš tak i tak. Kámen moci byl do tebe vložen, tak by to mělo jít i zpět.“

„Ne, Dealiusi prosím! Kdybych věděla jak, dala bych ti Kámen dobrovolně,“ Victoriin přístup se hned změnil, když si všimla, že to její bratr myslí na sto procent vážně. Šílení vědci se k ní už blížili s vozíkem naloženým různými chirurgickými pomůckami, stříkačkami, infuzemi a různě tlustými jehlami.

„Nevěřím ti Vicy. Už jen proto, že jsi mi ukradla Kámen reality, který jsme díky bohu získali zpět, ale ještě chybí Kámen mysli a ten tvůj moci,“ probodnul ji pohledem a otočil se k odchodu.

„Proč to děláš? Všechny kameny tě přeci nepříjmou, proč tohle děláš? Vlastní sestře?“ hlas se jí roztřásl. Nemohla uvěřit tomu, že ji tam opravdu nechá s těmi cvoky.

„Nedělám to pro sebe,“ odsekl a nechal ji tam napospas vědcům, zastupitelům rasy Kree. Možná se jí to zdálo, ale opravdu v jeho hlase zaslechla špetku strachu?

Jenže to už neměla čas to zjišťovat. Jeden z těch hlavních vědátorů k ní přešel s infuzí v ruce.

„Neboj, bude to jen lechtat,“ s humorem v hlase a jistou dávkou škodolibostí pronesl, odhrnul jí rukáv po připoutané předloktí, tam vpravil jehlu s infuzí, co následně přelepil a spustil do dívčiných žil neznámou čirou tekutinu. Po ní se cítila nějak moc malátná, skoro zdrogovaná.

„Skalpel!“

Po 12 hodinách...

Victory se zamihotala oční víčka a ztěžka otevřela. V hlavě cítila palčivou bolest, neustále se jí obracel žaludek na ruby a špatně se jí dýchalo. Ležela na tvrdém lůžku ve tmavé zatuchlé místnosti dva krát dva metry.

„Tak už jsi konečně vzhůru, málem jsem si myslel, že to nepřežiješ.“

Cukla sebou směrem k hlasu, který ji vyděsil.

„To by se ti hodilo, ne?“ zakašle a následně si utře ústa od krve.

„Ani ne. Ti zatracení tupci z tebe ten kámen nedokázali vyndat. Však už se proletěli vesmírem,“ v hlase mu zaskřípala nejen zlost, ale i mírný strach, který ji o to víc zarazil. A nejen to.

„Vesmírem?!“ párkrát vyděšeně zamrkala a zasípala.

„Jistě. To sis myslela, že jsme stále na Zemi?!“ ironicky se zasmál a přešel ke dveřím.

„To jsme ve vesmírné lodi?“ zalape po dechu.

„Už dávno ne. Jsme na jedné základně na Xandaru. Spala jsi docela dlouho. Ono ani se nedivím, hrabali se ti v hlavě docela dlouho a to nemluvím o tvých vykřičených hlasivkách,“ vážně odpověděl a otočil se zpět na ni.