Zrcadlo tváře /Avengers, Victory 1/

14. Vision

Hrdinové po několika hodinách vysvětlování už neměli důvod proč držet dívky pod zámkem a tak jim dali možnost se volně pohybovat po Avengers Tower a už je nezajišťovali náramky blokující jejich schopnosti, ale byli raději obezřetní, poněvadž pole po celé budově, které neumožňovalo používat jakékoliv schopnosti, nechali nadále zapnuté.

Victory si nestěžovala. Ačkoliv poslední týden pro ni stál za velkou belu, ulevilo se jí, že už není nikde zavřená a mohla svobodně myslet. Chtěla však mít chvíli času pro zpracovávání všech těch vzpomínek, které se jí vybavily hned na zavolanou. Nepotřebovala s nikým hovořit. A přesto jí to nebylo dopřáno, poněvadž do obývacího pokoje, kde seděla a koukala do blba, přišel Kapitán Amerika s úmyslem jít do kuchyně si vzít něco k pití, ale jakmile v tom šeru zahlédl její stín, zastavil se a překvapeně na ni pohlédl.

„Ty nepůjdeš spát? Myslel jsem, že jsi unavená,“ tiše k ní promluvil.

„Nejsem unavená, jen potřebuji chvíli času,“ vydechla červenovláska, shodila boty a přitáhla si nohy k hrudi, kde si je objala a položila na ně bradu.

Steve lítostivě nakrčil obočí a přešel k pohovce, kterou obývala. Následně si sedl naproti ní a nespustil ji z očí.

„Co tě trápí?“ soucitně se zeptal, ačkoliv si v duchu zanadával, jak blbá otázka to byla, když to je vzhledem k její situaci nadmíru jasné.

„I přes to všechno, že si konečně částečně pamatuji na svou minulost, stále netuším, kdo jsem. Vím, že mě vychovali několik let na Asgardu, byla jsem unesena s vymazanou pamětí na Aeron, kde jsem Dealiuse považovala za bratra a on to byl nakonec nějaký vesmírný hajzl neznámé rasy, který mě jen využíval. Vlastně celá jeho rasa. Smutný je, že jsem měla Aeron za domov, Asgard mi byl domovem a všichni mi to vzali. A teď mi v hlavě nechali pořádný zmatek, kdo vlastně jsem,“ Victory se na něj zadívala stejně jako on na ni.

Každý to však dělal z jiného důvodu.

„Jestli po tom všem budeš chtít, jsme ochotni ti se vším pomoci,“ ochotně nabídne Rogers a vřele se usměje.

„Jste moc hodní, děkuju. Tohle si ani nezasloužím,“ dívčiny tváře nabraly trochu červeně, že jí to zahřálo u srdce. Začínala pociťovat, že někam patří a tím si pomalu získávali její důvěru.

„Možná někdy až moc reagujeme chaoticky a děláme ukvapené závěry, ale přes to nejsme zlí. Myslíme to dobře,“ Avenger vstal, stisknul jí povzbudivě rameno a zmizel vedle v kuchyni.

„Nechceš něco k pití?“ ještě z místnosti houknul, když si připravoval džus.

„Asi vodu, děkuju,“ odpoví nazpět fialovoočka a opře se o záď pohovky.

Chvíli byla z kuchyně slyšet tekoucí voda a cinkání skla, pak se odtamtud blonďák vynořil se dvěma skleničkami a tu průhlednou položil před Victory, která k němu děkovně kývla a hned si upila.

Za tu dobu, co tu seděla, už ji vyschlo v ústech a nebyla si ještě dvakrát jista, zda se tu může chovat jako doma, ale Steve ji v tom hned ujistil a přesvědčil, že se nemusí strachovat, až bude mít hlad nebo žízeň.

Voják si ještě k ní na chvíli sednul a přitom pomalu upíjel ze své sklenky.

„Před zhruba 75 lety jsem se zamiloval těsně před tím, než jsem šel do ledu. Když jsem se probudil do téhle doby, taky jsem si nebyl jist, zda doopravdy znám sám sebe. Všude kolem mě nové přístroje, technologie, jídlo. I lidi jsou dost jiní. Jediné co mě dodnes mrzí je, že jsem zmeškal rande,“ začal taky z ničeho nic mluvit.