What if the serum didn't exist [divergent FF - CZ]

5. kapitola

"Hej!" zakřičel ten někdo. "Tris? Si tam?" Dělal že odchází. "Prosím. Neignoruj mě." V tu chvíli mi došlo, kdo to je.

"W-Wille?" křikla jsem dolu. "Seš to ty?" Ale dolů jsem se nepodívala. Slyšela jsem, jak zavrzala první příčka žebříku, jinak vylezl skoro neslyšně.

"Věděl jsem, že tady budeš." Povzbudivě se usmál, jenže já jsem jen dál koukala na město v dálce, ztrácející se v jemné dopolední mlze. "Čtyřka o tom něco říkal," dodal.

"Aha," odpověděla jsem s nezájmem. Ve skutečnosti mě to překvapilo mnohem víc. Jaktože to Will ví? Co všechno mu Tobias řekl? A co mu vůbec o mě říkal?

"Včera večer o tobě hodně mluvil," pokračoval.

"Hm, a jak?" Dál jsem koukala před sebe.

"No, víš co se říká, ne? Že když je člověk opilej, mluví tu nejpravdivější pravdu."

"Takže?" zeptala jsem se s očekáváním. Uvnitř jsem se bála, jaká bude Willova odpověď. Usmál se.

"To, co by chtěla slyšet každá holka." Obrátil se čelem ke mě. "Nedělej, že to nechápeš." Nedalo mi to a na půl pusy jsem se usmála. Kdybych tady byla s kymkoliv jiným, než s Willem, byla bych si stoprocentně jistá, že teď dojde na pusu. Jenže Will naštěstí takový není. Jenom pochybuju o tom, jestli se s ním Christina asi nenudí. Nejspíš nebyla v jeho krajině strachu, nemusela s ním hrát divadlo na Erica, přede všemi tvrdit, jak se ho bojí a nechat se říznout do ucha. Na to ucho jsem vlastně už úplně zapomněla. Ale ne, ne, nesmím myslet na Tobiase. Teď ne. Má Lynn. Nejspíš jsou spolu někde v nějaký temný chodbě a...

"Tris, slyšíš mě?" Dolehl ke mě jako z dálky Willův hlas.

"Promiň, na chvíli jsem se zamyslela. O co jde?"

"Vypadá to, že tě Čtyřka bude hledat," zopakoval. "Když jsem odcházel, po někom se rozhlížel. Neřekl bych, že to byla Lynn. Ta seděla vedle něho."

"Mohl hledat nějakou jinou. Kdo ví, s kým vším se v Neohroženosti tahá," vyplivla jsem.

"Prosim tě, Tris, bereš si to až moc osobně," konejšil mě. Poprvé za tu dobu, co tady seděl, jsem se mu podívala do jeho bezstarostných očí. Jakoby se na mě usmíval očima, ne pusou.

"Jak mu mám teďka věřit, Wille? Nemůžu mu věřit. Už nikdy." Cítila jsem, že po mých horkých tváří stékají slzy. Nemálo slz.

"Ale no tak. Tris. To bude dobrý." Jednou rukou mě hladil po rameni a druhou mě objal. Položila jsem mu hlavu na hruď. Ne, nebude, Ty to nechápeš. Máš Christinu. Chodíte spolu. Můžete se vzít, nechat si propíchnout obočí, nabarvit si vlasy na fialovo, vychovat děti. Být praví Neohrožení. Jo, pro vás dva to asi všechno bude super. Ale pro mě ne. Už nikdy ne. Chtělo jsem mu to říct, ale věděla jsem, že bych to přes zajíkání nezvládla. Dost dlouho jsme tam takhle seděli. Hlavou mi vířilo milion myšlenek a přitom vlastně žádná. Nedokázala jsem se soustředit jen na jednu věc. Pak jsem si ale na něco vzpomněla.

"Hele, ty, Wille," utřela jsem si slzy rukávem mikiny. S úsměvem se na mě podíval. "Christina mi dneska ráno chtěla říct dvě zprávy. To první bylo to..." popotáhla jsem. Přikývnul na znamení, že to nemusím dál vysvětlovat. "Ale k tomu druhýmu jsme se nedostaly. Nevíš, co by mi mohla chtít říct?" řekla jsem naprosto vážně, dokonce i zamyšleně. Jakmile se začal trochu uculovat, hned zase nasadil vážný výraz.

"Ani ne," odpověděl bez sebemenší známky toho, že by ho to nějak zajímalo, že by o tom něco věděl. Jenže já jsem tušila, že o tom ví. Něco mi to říkalo. Jenže jsem zrovna neměla náladu řešit vztahy mezi Willem a Christinou, tak jsem nad tím pomyslně mávla rukou a položila jsem si hlavu zpět na Willa. Pozorovala jsem město. Siluety mrakodrapů a zeď kolem dokola. Takhle by se zdálo, že naše město spí. Zdání občas klame. V ulicích jsou určitě Odevzdaní a krmí odpadlíky. V Sečtělosti vymýšlí, jak zase uzemnit Odevzdanost. A Upřímní na to pravděpodobně jenom z povzdálí pohlížejí a všem cpou své názory.

Jak bylo slunce výš, začínalo být tepleji. Mohlo být kolem poledne, když se Will neustále koukal na hodinky. "Měli bysme jít," prohlásil. Zvedla jsem se.

"Proč?" zeptala jsem se. Bylo mi tady fajn. O hodně líp, než by mi bylo na základně.

"Tys zapomněla?" podivil se. "Dneska si přece budeme vybírat povolání." Musím uznat, že na to jsem opravdu nemyslela.