What if the serum didn't exist [divergent FF - CZ]

25. kapitola

V půl čtvrté jsme stáli nahoře u kolejí, připraveni naskočit na vlak.

Já, Uriah, Marlene, Lynn, Will, Peter a Christina. Samozřejmě.

"Nebudou si náhodou myslet, že patříme mezi ně?" podotkl Peter. Měl pravdu, skutečně tady nebyl nikdo jiný než my, loňští nováčci.

"Naši Tris nejspíš většina z nich zná, takže ne," odpověděla mu Lynn. Jednou mi došlo, proč se ti dva pořád provokují, ale není to tak, že by se nesnášeli. Mají totiž celkem podobný charakter, rádi všechno dělají po svém, nezajímají je názory ostatních a nestrachují se, že by někomu ublížili, ať už psychicky nebo fyzicky.

Vlak přijel a my se rozeběhli jako jedno tělo. Den, kdy jsem vlakem jela poprvé, mi připadal neuvěřitelně vzdálený. Zítra budu mít strašnou tendenci srovnávat nově příchozí s námi - budu v nich hledat sebe, Christinu, Ala i Molly.

Ke škole jsme se dostali pár minut předtím, než z budovy začali vycházet bledá děvčata a chlapci. Uriah, Peter a Will mezitím stačili vylézt na tu kovovou sochu, na kterou Neohrožení lezou snad odjakživa. Dříve jsem jen stála před školou v šedých šatech a opatrně, nenápadně přihlížela, ale dnes jsem byla jednou z nich. Vylézt nahoru nepředstavovalo nejmenší problém. Když jsem pohlédla dolu, bylo mi jasné, proč Tobias nešel s námi.

Všichni kolem mě pokřikovali, ale nedala se v tom rozeznat jednotlivá slova. Taky bych možná něco zakřičela, ale nic přijatelného mě nenapadlo. Ve chvíli, kdy Peter křiknul:

"Hej, Škrobi, čumte na mě!" a pověsil na jedné ruce na jednu z kovových příček, jsem ho zpražila pohledem. On bude navždy mít něco proti Odevzdaným. Jenže on proti nim má něco na každém kroku, až to vypadá jako osobní záležitost.

A pak jsem si jich všimla, těch na které narážel Peter; tři Odevzdaní, dvě dívky a jeden chlapec. Stáli u sebe tak blízko, že to vypadalo, jako by se od sebe nemohli odtrhnout. I z téhle vzdálenosti bylo vidět, jak si jsou obě dvě dívky podobné. To jsou sice všichni z Odevzdanosti, ale tyhle měli naprosto stejné rysy. Zatímco chlapec je o převyšoval skoro o dvacet centimetrů a vypadal, že nepatří do mé staré frakce, ty dvě byly přímo učebnicové Odevzdané. Už jsem začala přemýšlet nad tím, že takhle jsem určitě musela vypadat i já, ale rychle jsem ty myšlenky zahnala zpátky. Aspoň pro dnešek se jich musím vyvarovat.

"Tris, děje se něco?" zeptala se Marlene. "Vypadáš, jako by si právě viděla ducha."

Vyvalila jsem na ni oči. "Ty ho snad nevidíš?" zeptala jsem se tím nejpřekvapenějším tónem, kterého jsem byla schopna. Marlene chvíli trvalo než pochopila, že jsem to nemyslela vážně. Když jí to došlo, začala se smát tolik, až jsem se bála, aby nespadla.

"Nesmějete se mě, že ne?" zeptal se Will a předstíral, že se zajímá o své nehty a vlasy.

"Neboj, princezno Willhelmino, to bysme si nedovolily," odpověděla mu Marlene. Došplhal k nám i zbytek. Skoro všichni, které zítra čeká takřka životní rozhodnutí na Obřadu volby, již odešli. Nebylo koho sledovat, kromě uhlazených eleganů ze Sečtělosti, jenž procházeli pod sochou a pohrdavě se na nás dívali. Uriah zakřičel něco na jejich adresu a myslím, že od nich ani neočekával odpověď. Z budovy vyšla Tori. Napadlo mě, že právě ona mohla být při testování těch Odevzdaných.

"Tori!" zakřičela na ni Christina a zuřivě mávala. "Poď za náma!"

"Vy pojďte dolů," zakřičela jako odpověď. "A vůbec, co tady vlastně děláte?"

Nikdo z nás ji neodpověděl. Ne proto, že ona by na nás byla naštvaná, že nejsme tam, kde bychom měli, ale čistě z principu. Chvíli jsem váhala, jestli má cenu slézt dolu, když odtud máme tak dobrý výhled, ale přece jenom je to Tori.

"Co jste tam dělali?" zeptala se znova.

"Nic," odpověděla suše Lynn.

Tori protočila oči. "Jedete už zpátky?"

Uriah a Peter se na sebe podívali. Řekla bych, že měli ještě něco v plánu. Nakonec Uriah pokrčil rameny. "Proč ne," řekl.

Celou cestu zpět na základnu nikdo nepromluvil. Atmosféra byla skoro hmatatelně napjatá, ale nedokážu říct, kvůli čemu přesně. Nevím, co vrtalo hlavou ostatním, že nemluvili, ale já jsem cítila určité nutkání okamžitě vyskočit z vlaku, běžet do sektoru Odevzdaných a najít ty tři, které jsem viděla u školy. Něco v hlavě mi napovídalo, že bych to opravdu měla udělat, protože jim musím něco říct.

Radši jsem tomu nevěnovala moc velkou pozornost.

Áhoj divergenti,

i když už všichni nejspíš spíte a teď si to nikdo nepřečte (pansycakes), další kapitola je na světě :)) Snažila jsem se to napsat co nejlogičtějc, aby to pak dávalo smysl.

Takže.. dobrou noc? :D

a btw. strašně děkuju, že to čtete, komentujete a dáváte votes :33