What if the serum didn't exist [divergent FF - CZ]

8. kapitola

"Tris, pojď sem," řekl Eric. Nezněl naštvaně ani nepřátelsky. Založila jsem ruce a šla k němu. "Jseš si tím jistá?"

"Čím?" zeptala jsem se.

"Jestli chceš být opravdu lídrem. Není to zas tak jednoduché. Podpora lidí ti nebude stačit. Denně musíš něco řešit, pořád nějaké problémy, spory o ničem, nedostatek toho a toho, něco dojde... Sice na tebe všichni koukaj s respektem, ale to je asi všechno." Takhle mluvit jsem ho ještě neslyšela, myslela jsem, že takoví na pohled tvrďáci s piercingem a tetováním, takhld nikdy nemluví. Očividně jsem se mýlila, aspoň v něm.

"To mě chceš odradit?" Skoro jsem ta slova vyplivla. Musel mít něco za lubem, prostě musel.

"Ne, myslím to vážně. Popřemýšlej o tom." Dal se na odchod, ale v tom se vrátil a přišel ke mě o dost blíž, než byl předtím. "Taky vim o tom s Tobiasem. Doufám, že ses tak nerozhodla jenom proto. A myslím, že se ti asi bude chtít omluvit." Usmál se a pokývnul hlavou doleva, kde stál v polostínu Tobias.

"Můžu ti to vysvětlit?" zeptal se, když jsem byla dostatečně blízko. Nic jsem neříkala a upřeně jsem zírala do země. "Nevím, co se se mnou stalo. Lynn za mnou pořád chodila a mluvila o tom, jak jseš jenom s Uriahem a já jsem tak sám - což nebyla pravda, vedle mě seďeli Zeke a Peter. A jak jsem pil a pil, tak se to nějak stalo."

"Co se stalo?" Snažila jsem se, aby to znělo vyrovnaně.

"V podstatě nic." Podrbal se vzadu na krku.

"To znamená co?"

"Nic." Podíval se mi do očí. "Jenom pusa. Přísahám." Neuhýbal očima.

"Jedna?" zeptala jsem se. Sklopil zrak k zemi. "Víc?"

"Určitě ne tolik, kolik si myslíš." Usmál se.

"Myslíš si, že se usměješ, odpustim ti a všechno bude jako dřív?" Tohle byla pravda, kterou jsem mu bez okolků řekla do očí. Věděla jsem, že mi chce říct tak nějak. Jeho chování to naznačovalo. Místo toho se podíval zpátky na zem.

" Chtěl jsem se tě zeptat, kde teď budeš bydlet, lídře." Snažil se změnit téma rozhovoru.

"Je mi to jedno," odpověděla jsem. "Hlavně někde." Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že teď jsem ho právě pobídla k tomu, aby mi nabídl, abych byla u něj.

"Myslel jsem, že budeš bydlet u mě," řekl.

"Máš tam jenom jednu postel," podotkla jsem. "Navíc jenom pro jednoho."

"Tris, opravdu si myslíš, že se pro novýho lídra nenajde v celý Neohroženosti ani jedna postel?"

"Co máš furt s tim lídrem, lídře Tobiasi?" Oplatila jsem mu to.

"Je to důstojné, lídře Tris."

"Přestaň mluvit jak Sečtělej a poď mi sehnat postel," řekla jsem se smíchem. Nemůžu uvěřit, že už je to zase v pořádku. Teda aspoň to tak zatím vypadá.

Zavedl mě kamsi do skladu, kde měli naprosto všechno - od jídla přes nábytek až po oblečení. Cestou mi vysvětloval, jak to tu je s pořizováním nových věcí. O to jsme se jako nováčci nemuseli starat, mohli jsme si vzít všechno. Každý dostává podle povolání určitý příděl bodů na měsíc - lídři mají nejvíc, nejméně mají policisté v sektoru odpadlíků. Za body si člověk musí obstarat všechno. Vybavení bytu, oblečení, v některých případech tetování a piercingy, zaplatit z nich elektřinu, vodu a plyn, kromě jiného taky jídlo. I když skoro všechny byty mají vlastní vybavenou kuchyň, většina Neohrožených stejně chodí jíst do jídelny, kde jenom zaplatí a nemusí se starat o nákup a vaření.

Ve skladu jsme byli asi hodinu, když se nám konečně podařilo najít tu správnou postel. Tobias to zaplatil a dva pracovníci skladu, kteří nám předtím pomáhali s výběrem to donesli k jeho bytu. Měl jeden z těch lepších bytů, které nebyly pod zemí a měly okna. Nikdy předtím jsem si nevšimla, že odtud má opravdu hodně dobrý výhled. Úplně nalevo opuštěně stálo ruské kolo. Kolem něho bylo pár polorozpadlých činžáků, podél kterých se táhla vyschlá řeka. Dál po jejim proudu se napravo tyčila prosklenná hlavní budova Sečtělosti. Tou začínal blok mrakodrapů uprostřed s Hlavou. Víc napravo, dál od ostatních, byl Hancockův mrakodrap. Vypadal, jako kdyby se vpíjel do oblohy. Bylo skoro osm, ale slunce ještě nezapadalo. Vydržela bych se na naše město dívat hodiny. Pohled se mi ale stále stáčel směrem, kde byl sektor Odevzdanosti. Přes všechny budovy nebyl vidět. Myslela jsem na rodiče. Viděli se už s Calebem? Stáli mu za to, aby k nim přišel? Už vím, co budu dělat zítra.