What if the serum didn't exist [divergent FF - CZ]

33. kapitola

Tobias POV

Hned ráno jsme vyrazili najít Marlene a Uriaha. Já osobně bych tam Zekova bráchu nechal, ale kdybych mu to řekl, nenáviděl by mě. Ačkoliv oba dva navenek předstírají, jak se nenávidí, jsem si jistý, že to je jenom póza. Kdybych já měl sourozence, nejspíš bych o ně taky měl strach. Například u Tris je dokonale vidět, jak si vždycky dělá starosti o Caleba, i když on je starší než ona.

Na zdi u místa, kde ten večer probíhali, byl ještě pořád vidět nápis, o kterém Tris pořád mluvila. Ve dne nevypadal tak děsivě, jak o něm mluvila. Ale když vezmu v potaz, že ona má přeci jen strach z únosu, vidím to jinak. Nápis byl napsán tmavě červeným sprejem, skoro stejným, jako je barva krve. Nad tím jsem se pousmál - ať to byl kdokoliv, každopádně měl sarkastický smysl pro humor.

"Co to znamená?" zeptal se Zeke a rukou o po něm přejížděl, jako by chtěl zjistit, jestli barva už zashla.

"Rozhodně to nebude přátelský pozdrav od...-" v půlce věty jsembse zastavil. "Od koho vlastně?" vyslovím své myšlenky nahlas.

"To bych taky rád věděl," přitakal Martin, jeden z kluků, co byli se mnou v iniciační skupině.

"Kdyby nám aspoň něco, podle čeho to budem moc zjistit," řekl naštvaně Zeke. Svou zlost si vybil na kameni, který silně odkopl proti zdi, na níž byl nápis. Byl to jeden ze starších domů, takže mě moc neudivilo, když se pár kousků omítky odlouplo a spadlo na zem, kde se rozpadly téměř na prach. Jenže tím to neskončilo - pukliny se zvětšovaly. Zmateně jsem se ohlédl na Zeka, ten na to však koukal stejně nechápavě jako já i ostatní.

Zeď domu s rachotem dopadla na zem. Nevěřícně jsem se rozhlížel. Čekal jsem, že na nás v každé přístí vteřině vyskočí ozbrojení vojáci, to se ale nestalo, ani nikdo nepřiběhl. Bylo to tu úplně opuštěné, stejně jsem měl pocit, že to není správně. Něco se prostě stát musí. Překročil jsem malou zídku, jenž tu zůstala jako upomínka, že tu bývalo stavení. Všude kolem nás se vznášel nepříjemný prach, který v podstatě působil jako mlha. Nebylo vidět na víc než dva metry před sebe a my jsme sebou samozřejmě neměli baterky - koho by taky napadlo dopoledne nosit baterky? 

Prodírali jsme se skrz čerstvé rozvaliny domu. Na chvíli se mi zdálo, že slabě cítím kouř ohně, ale tu myšlenku jsem zahnal do pozadí. Jednak proto, že se mi na to nechtělo myslet a z druhé strany protože opravdu nevím, co bychom dělali, kdyby vznikl požár.

Jenže mé obavy se staly skutečností - opravdu se před námi objevily menší ohně. Mávl jsem nad tím rukou. Zvláštním způsobem jsem si myslel, že když to nebudu vnímat, zmízí to. Naivní myšlenka. Čím dál jsme postupovali do útrob starého domu, tím víc ohně zde bylo. Prach se mísil s kouřem a společně tvořili směs, která nás všechny štípala do očí a lezla do nosu.

Z dálky jsem zaslechl výkřiky. Přemlouval jsem se, že to jsou jen halucinace, neboť pravda byla taková, že jsem žádný křik slyšet nechtěl. Zeke měl očividně lepší sluch než já, protože se prudce otočil a prstem naznačil, abychom byli zticha. Zaposlouchal jsem se. Neslyšel jsem nic jiného, než praskání ohně. Najednou ticho protnul beznadějný křik. "Pomoc!" To slovo mluví za vše - označuje stav nejvyšší bezmocnosti, kdy už je jedinec tak zoufalý, že přestane bojovat a začne křičet.

Zbytek z naší výpravy se rozběhl v čele s Zekem. Za chvíli jsem jim byl v patách. Jediná stopa, kterou jsme měli, bylo křičení ve stále delších časových intervalech. Postupně utichalo, ale to nebylo kvůli tomu, že by jsme my šli špatně. Bylo to kvůli tomu, že jedincovi už docházely síly. Už jsem se chystal sám zakřičet, že tohle přeci nemá cenu, když v tom se dým před námi rozestoupil a spatřili jsme to, co jsme hledali. 

Marlene se v polosedě válela po zemi, ruce měla svázané za zády a tváře měla od popela. Uriah ležel vedle ní na zádech a bylo zřejmé, že není při smyslech. Oba dva měli na těle šrámy, které vůbec nepůsobily pěkným dojmem. Jakmile nás Marlene spatřila, svalila se úplně na zem.

"Prosím, dostaňte nás odsud..," zašeptala tak, že jsem jí spíše odezíral ze rtů, než aby jsem jí doopravdy slyšel. Pochybuji, zda nás poznala. Vypadali tak bezmocně, ležící na zemi v troskách dříve neobydleného stavení.

"Odveďte nás a všechno vám řeknu," zaprosila znova. Neuvědomil jsem si, že ona vlastně čeká na to, až ji někdo z nás vezme a odnese ji. Nezaváhal jsem a opatrně jsem ji nadzvedl. Byla tak lehká, ačkoliv tady nestrávila víc než pár hodin. Zeke už držel v náruči Uriaha a utrápeně se na něj díval. Pokusil jsem se na něj povzbudivě usmát, ale nejspíš to vypadalo jen jako pohled týraného zvířete.

Po paměti jsme se vydali zúět k ulici, odkud jsme přišli. Měl jsem pocit, že mé nohy už mě neunesou a já se každou chvíli složím na zem. Možná by to bylo i pohodlnější a já bych se nakonec udusil kouřem, který nás obklopoval ze všech stran.

Z posledních sil jsem naskočil na vlak s Marlene, o níž se nezdálo, že je při smyslech. Zhroutil jsem se a opřený o stěnu jsem si položil hlavu na kolena.

Nazdárek :33

Čtyřka je drsňák :O Doufám, že nejste naštvaný, že dlouho nic nebylo, ale vůbec jsem neměla náladu nic psát, fakt že ne :D btw, viděli jste teaser na Insurgent? Já jsem si první ani neuvědomila, že je to nejspíš v simulaci u Jeanine, ale i tak je pravděpodobně jenom ta její mamka stejná jako v knížce. Pochybuju totiž, že by se Tris zdálo o levitujícím baráku. (Když tak jsem ten teaser dala do medií, pokud to ještě někdo neviděl :) )

Enjoy! <4