What if the serum didn't exist [divergent FF - CZ]

6. kapitola

Do jídelny v Neohroženosti jsme dorazili v půlce oběda. Christina si mě změřila od hlavy až k patě zkoumavým pohledem. Moc jsem se jí nedivila. Kdyby někdo strávil celý dopoledne s mým klukem, potom co se vytratil uprostřed rozhovoru a já bych ani nevěděla, kde oba dva jsou, taky bych se takhle dívala. Jenže já jsem dneska bohužel Lynn ještě nespatřila.

"Tris asi dneska nemá nejlepší den," prolomil Will ticho a nasadil svůj úsměv. Sice ne upřímný, ale řadě lidí by se upřímným mohl zdát. Christina pokývala hlavou.

"Kde jste byli?" zeptala se nenuceně. Will se na mě podíval.

"Na kole," odpověděla jsem jednoznačně.

"Ruskym?" podivila jsem. Naznačila jsem, že ano. Christina se vyptávala dál - jak jsme se tam dostali, proč jsme tam byli tak dlouho, proč jsme tu nebyli s ní, proč já jsem odešla... Jenže já jsem jí ignorovala. Vůbec jsem nevnímala, co říká. Jen jsem občas přikývla, zavrtěla hlavou nebo pokrčila rameny. Myšlenkami jsem byla někdy jinde. U Tobiase. V jídelně nebyl. Od rána jsem ho neviděla. Doufám, že si ho Eric někde podal. Při tom pomyšlení jsem se zlomyslně usmála. Nechtělo se mi jíst, ani na koláč jsem neměla chuť. Christina a Will si pořád přisedávali blíž a blíž, až mi bylo blbý tam u nich sedět. 

"Jdu do pokoje," oznámila jsem. Nečekala jsem na odpověď a odešla jsem. Cítila jsem, jak mě jejich pohledy provázely ke dveřím. Ale také jsem cítila, že oni dva nejsou jediní, kdo se na mě dívají. Nadechla jsem se a otočila jsem se. Nevěděla jsem, koho mám čekat. Tobiase? Uriaha? Marlene?

Před sebou jsem spatřila Lynn. Usmála se na mě na polovinu úst. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem jí vrazit, chtěla jsem se jí zeptat na tolik věcí. Nezmohla jsem se ani na Ahoj.

"Čau," řekla po chvilce zírání. "Víš, já... ehm, když..." Položila jsem si ruku na čelo a projela jsem si vlasy.

"Lynn, nic mi nevysvětluj. Já už s ním beztak nejsem." Napřímila se.

"Tris, poslouchej mě. Ten večer jsem dost pila. Jakože fakt hodně. A třičtvrtě věcí si ani pořádně nepamatuju. A co si člověk nepamatuje, to se nepočítá ne?" Pokusila se usmát. Nevydržela jsem to. Skoro jsem si neuvědomovala, že jsem zaťala pravou ruku v pěst. Automaticky jsem jí vrazila do čelisti. A hned jsem odběhla. Asi to je trochu zbabělý, ale pro zatím to stačilo. 

Rozrazila jsem dveře a než jsem se stačila rozeběhnout do někoho jsem narazila. Byl vyšší než já a holka to rozhodně nebyla. Jen jsem se za dotyčným na pár vteřin otočila a běžela jsem na pokoj. Plácla jsem sebou na postel a zírala jsem do stropu. Sakra, co to všechno má znamenat? Co se to děje? Proč najednou mlátim lidi, se kterými bych se měla spřátelit, proč se nebavím s kamarádama a myslím pořád jenom na Tobiase?

Do pokoje přišli i Peter, Will a Chrsitina. Přišli SPOLEČNĚ  a smáli se. Co se děje? Že by Peter dostal rozum? Nebo snad zhypnotizoval Willa a Chris? Nevnímala jsem jeho narážky na to, proč nebalím a jestli tady jako chci zůstat po zbytek života. Ještě, že už tady nejsou Drew a Molly, kteří odešli hned ráno, jinak bych to musela poslouchat mnohem víc. Zajímalo by mě, jaké povolání si všichni zvolí. Já bych vlastně mohla aspirovat na lídra. Jenomže to bych se pravděpodobně musela dennodenně vídat s Ericem, a do toho se mi zrovna moc nechce. Možná by se mi líbilo tetovat. Nemusí to být zas tak těžké. A vždycky na jaře bychom s Christinou mohly trénovat nováčky. Usmála jsem se. Snad poprvé za dnešek. Jenže s kým budu bydlet? Will se sestěhuje s Christinou. Myslela jsem, že půjdu k Tobiasovi, ale to teď už asi neplatí. Zřejmě bude nejlepší když odejdu úplně. Budu odpadlíkem. Doma už mě stejně nepřijmou. Ne, zůstaneš tady a budeš pracovat společně s Tori a Budem v tetovacím salonu, říkal mi druhý hlas v hlavě. Mezi odpadlíky ti bude líp, tvrdila ta část mě, která byla přesvědčena o tom, že nejlepší bude odejít. Jenže u odpadlíků není žádný Tobias, maximálně tam potkáš tak Molly a Drewa, tvrdil ten hlas, jenž byl přesvědčený o tom, že tady můžu dál žít.

"Dost!" zakřičela jsem nahlas. Ti tři se na mě otočili. S pohledem sklopeným k zemi jsem si došla pro jednu z tašek, které někdo donesl ke dveřím. Dokonce ani Christina mě nějak nepovzbudila a prohlížela si mě. Z šuplíku pod postelí jsem začala vyndavat věci. Moc jsem toho neměla. Pár černých triček a tílek, několikery různé černé legíny, dvě mikiny, bundu a dva páry bot - tenisky a něco na způsob pohorek. Kosmetiku jsem neměla téměř žádnou. Mezi myšlenkami mě napadlo, co asi rodiče udělali s mými a Calebovými věcmi. Vyhodili je? Darovali odpadlíkům? Spálili je, protože už se na ně nemohli déle dívat? Nechtěla jsem na to myslet. Ve čtyři jsme měli být v Jámě. Hodiny nad dveřmi ukazovaly 15:45.

"Nepůjdeme už?" zeptala jsem. Snažila jsem se znít v pohodě, bezstarostně, ale nešlo to. Christina přikývla. Jakmile jsme vyšly z pokoje, chovala se zase jako dřív.

"Tris, co se děje?" otázala se mě. "Proč si tak najednou odešla z obědu?"

"Nechtěla jsem vás rušit," řekla jsem a trochu jsem se usmála. Ona neodpovídala. V chodbě bylo naprosto nestesitelné ticho. Jediný zvuk byly naše kroky. Vytáčelo mě to. Můj mozek začal proti mé vůli opět přemýšlet nad věcmi, o kterých jsem zrovna přemýšlet nechtěla. V hlavě mi úplně bzučelo. Nedokázala jsem se soustředit na jednu myšlenku. Zastavila jsem se. Proti své vůli jsem se rozbrečela. Christina se také zastavila a objala mě.

"Chris, já už nevím, co mám dělat," řekla jsem s očima plnými slz. Sedla jsem si na zem a opřela se o stěnu. Christina si sedla vedle mě.

"Tris, neboj, to bude dobrý," utěšovala mě.

"Ne, nebude! Proč to všichni říkáte?" vykřikla jsem rozhořčeně.

"Tris-"

"Věř mi. Jak by to mohlo bejt ještě někdy dobrý? Odejdu. Půjdu k odpadlíkům. Stejně tady už nikoho nemám." Rozbrečela jsem se mnohem víc. Christina raději nic neříkala a přisedla si ke mě blíž. Nikdo kolem nás nechodil. Naštěstí.

Určitě jsme tam seděly dýl než patnáct minut, protože kolem nás proběhl Peter a v těsném závěsu za ním Will, křičící něco o tom, že to nestihnou a budou muset hlídat sektor odpadlíků.

"Tris, asi bychom měly jít," podotkla Christina. Mlčky jsem vstala a vyšla jsem směrem k Jámě. Bylo mi jedno, že mám určitě úplně opuchlé a rudé oči. Aspoň si budou moci Eric a Peter z čeho utahovat. Ale copak, Škrob nám plakal? Už to mám před očima.

"V pohodě?" zeptala se mě a strarostlivě se na mě usmála. Zavrtěla jsem hlavou, jako že ne. "Co si vlastně chceš vybrat?" Snažila se rozvinout rozhovor.

"Myslela jsem, že bysme spolu příští rok mohly trénovat nováčky," odpoěděla jsem. "Mezitím by se mi líbilo tetovat." Pokrčila jsem rameny. "A ty?"

"Jednoznačně trénovat nováčky!" Zasmála se. "Vzhledem k tomu, že jsem sedmá, si asi moc vybírat nemůžu. Uvidíme, co na mě zbyde."