What if the serum didn't exist [divergent FF - CZ]

9. kapitola

Probudilo mě časné ranní slunce, které sem prosvítalo skrz proskenou stěnu. Tobias tady nebyl. Ale ne, zase šel za Lynn, pomyslela jsem si. Když jsem vstala, došlo mi, že nemám čisté oblečení, protože moje taška je ještě pořád v nováčkovském pokoji. Vzala jsem si jeho triko a mikinu, která ležela přehozená přes židli. Nemělo by mu to vadit. Dveře naštěstí nechal odemknuté. K jídelně to odtud bylo docela blízko. Už z dálky jsem slyšela změť hovořících hlasů. Stále nemůžu uvěřit, že už jsem Neohrožená. Vlastně lídr Neohroženosti. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem se několikátý den soubojů bála, jestli vůbec projdu. Hlavou mi bleskl obraz zelené tabule na křídy, na které bylo mé jméno jako poslední.

Jakmile jsem vešla do jídelny, hovor trochu utichl. Pár lidí mě i pozdravilo. Neměla jsem tušení, kdo to je, ale na většinu z nich jsem aspoň zamávala. Došla jsem k našemu stolu, u kterého jsme seděli první večer. Ten den jsme tam seděli já, Christina, Will, Molly, Al a Tobias, v té době pro mě ještě Čtyřka a přísnej trenér s podivným tichým hlasem. A teď? Zůstali jsme jen my čtyři. Přisedla jsem si k nim.

"Tris, ty nemáš na vlastní oblečení?" zavtipkovala Chrsitina.

"Vypadá to, že lídři asi moc nedostávaj," přidal se Will. Tobias se na mě podíval a usmál se.

"To víte, musíme šetřit," dodal. Souhlasně jsem přikývla. Z prostředka stolu jsem si vzala jeden z posledních muffinů.

"Co máte na dnešek za plány?" zeptala jsem se.

"Už jsem domluvená s Tori," řekla s úsměvem Christina. "Už vidím, jak všechno pokazím."

"V půl desátý mám být v Hlavě." Oznámil Will. "Jak dlouho to tam trvá?"

"Vlakem pár minut, pěšky do třičtvrtě hodiny," odpověděl mu Tobias. "A ty, Tris? Co budeš dneska dělat?"

"Chtěla jsem se zajít podívat za Calebem. Myslíte, že v Sečtělosti už taky ukončili výcvik? Jestli se tomu teda tak dá říkat." Zasmála jsem se.

"Určitě je učej, jak nerozbít ampulky a jak používat mikroskop," přidal se Tobias. Christina se smála.

"Hej, nechte toho," nedalo to Willovi. "V Sečtělosti končí iniciace o dva dny dřív. Takže pokud to Caleb zvládl, měla bys ho tam najít." Přikývla jsem.

"Kdyby se po mě Eric nebo někdo jinej scháněl, řekněte, že jsem v Sečtělosti. A kdyby jste potkali Lynn, rozmlaťte jí za mě ksicht." Do ruky jsem si vzala ještě jeden čokoládovej koláč a vyrazila jsem.

Naskočila jsem na vlak, který jel směrem do města. Opačným směrem bych se dostala k ruskému kolu. Jak se na mě bude bratr dívat, až mu řeknu, že teď jsem lídrem frakce? Jak asi skončil on? Bude na mě milejší než při předchozím setkání? Skoro bych prošvihla místo, kde mám seskočit. Rozeběhla jsem se a skočila. Pár kroků jsem běžela, abych získala zpátky ztracenou rovnováhu. Připadá mi, jako bych tohle dělala odjakživa. Procházela jsem mořem různých odstínů modré. Jedna malá holčička se mě lekla a schovala se za její matku. Proč? Protože mám na sobě černé oblečení? Ve vstupní hale jsem se zeptala ženy u recepce na Caleba Priora. Nevěnovala mi jediný pohled a dala mi papírek, na kterém bylo napsáno 30. patro - kancelář A004. V Neohroženosti bych musela těch třicet pater vyjít pěšky, ale tady mají několik prosklených výtahů, kterými neustále někdo jezdí.

Jestli jsem to správně pochopila, tak čím výš tady má člověk kancelář, tím lepší má postavení. Vzhledem k tomu, že tohle je dvouatřiceti patrová budova, nemohl Caleb dopadnout zas tak špatně. Hned naproti dveří od výtahu byla cedule s šipkami, která hlásala C011 - C015 + D016 - D020 DOLEVA, A001 - A005 + B006 - B10 DOPRAVA. Dala jsem se doprava po chodbě s modrým kobercem. Po levé straně chodby byly dveře od kanceláří, na protější straně byla průhledná strana. Bylo odsud vidět Millenium a část sektoru Odevzdanosti. Míjela jsem dveře B009, B006 a A005. Asi tady musí být hodně kanceláří, když jsou označeny trojmístným číslem. Před dveřmi A004 jsem se zastavila. Chci ho doopravdy vidět?

Třikrát jsem zaťukala. Přišel mi otevřít neznámý chlapec, vysoký asi jako Tobias, s černými vlasy a světle modrými oči. Caleb to rozhodně nebyl.

"Ahoj, je tady Caleb Prior?" zeptala jsem se. Snažila jsem se to říct mile.

"Co mu chceš?" zeptal se místo odpovědi hlubokým hlasem.

"Přišla jsem za ním. Dole mi řekli, že bude tady. Teď mě prosím pust."

"A proč bych tě za ním měl pouštět?" Jeho podezíravý tón hlasu se mi vůbec nelíbil. Zrovna jsem se chystala říct mu, že jsem jeho sestra a chci ho pozdravit, když v tom se ozval Calebův hlas.

"Davide, s kým se to tam vybavuješ?" Je to on. Oddechla jsem si.

"Nějaká holka z Neohroženosti tady o sobě tvrdí, že tě jde pozdravit. Dával bych si bacha. U nich nikdy nevíš." Slovo Neohroženost vyslovil s pohrdáním. Co má za problém? Caleb se postavil za Davida. Celý se rozzářil.

"Beatrice!" Objal mě. "Už vám skončila iniciace? Nebo jak to tam u vás je?"

Usmála jsem se. "Jo, výcvik už nám skončil předevčírem." Chtěla jsem nevnímat Davidův zkoumavý pohled, kterým si mě měřil od hlavy až k patě. Vypadal přesně jako někdo, kdo se do všeho cpe a rád kazí plány. Porozhlídla jsem se po té kanceláři. "Calebe, tomu se tady říká kancelář? Vždyť to je laboratoř!" Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Po stranách místnosti místnosti stály police naplňeny vším možným - všelijaké lahvičky, podivné kovové krabičky s dráty, knihy a barely s vodou. Vedle dveří byly dva hasící přístroje. Uprostřed místnosti bylo několik stolů srazených k sobě, na kterých stála složitá změť trubiček, kádinek, měřících přístrojů a páček.

"Kancelář zní lépe než laboratoř." Rozhlídl se po místnosti. "A abych tě představil - tohle je David, z Upřímnosti a tamto," ukázal na drobného blonďatého kluka, který se krčil v rohu nad nějakými dráty "to je Carl, narodil se tady." Divím se, jak spolu mohli spolupracovat takoví tři rozdílní lidé. Jeden obrovský a drzý, druhý malý a na pohled stydlivý a můj bratr, úplně jiný než oni.

"Ale teď mi řekni, jak sis vedla." Odevzdanost je na něm přece jenom poznat. Možná se vrací ke starým zvykům kvůli mě, možná se tak chová ke všem.

"Můžeme jít ven?" zeptala jsem se. V přítomnosti Davida a Carla jsem se necítila dobře.