What if the serum didn't exist [divergent FF - CZ]

26. kapitola

Původně jsem myslela, že bych se třeba mohla zajít podívat na Obřad volby, abych aspoň měla přehled o tom, kdo k nám všechno přestoupil. Hlavně oni. Je sice krajně nepravděpodobné, že sem přestoupí hned tři Odevzadní, ale stát se to může.

Tobias mě přesvědčil, abych tady zůstala. Samozřejmě, že on si to privilegium jít na Obřad vzal celé pro sebe. Nebuď naštvaná, napomínala jsem se, nebudeš tady sama. To je fakt - ne všichni Neohrožení tam chodí a určitě tady zůstane i někdo, koho znám víc než od vidění.

Teprve po deváté hodině ráno jsem se ospale doloudala do jídelny. Přisedla jsem si k Marlene, jenž seděla trochu stranou od Uriaha a Zeka. Ve skoro prázdné jídelně jsem je hned poznala, Marleniny vlasy byly vidět na míle daleko.

"Co se stalo?" zeptala jsem se. Jelikož se všichni tři smáli, nemohlo to být nic vážnějšího, než že Uriah snědl Marlene poslední kousek muffinu.

"On mi řekl," stěžovala si hlasem pětiletého dítěte, jemuž právě sebrali lízátko, "že mám moc dlouhou sukni." Uriah se na Marlene zašklebil.

"Další Lynn a Peter?" zeptal se Zeke.

"Jak to myslíš?" podívala jsem se na něj s plnou pusou. "No to ne..." dodala jsem po chvíli, když mi došlo, jak to doopravdy myslel.

"Blbost," založila si ruce Marlene. "Ty dva by spolu v životě chodit nemohli. Na to jsou až moc stejní."

"Moje slova," zamumlala jsem směrem k ní.

"Co máte na dneska v plánu?" změnil téma Uriah. Zeke mezitím odešel a já jsem si připadala, jako bych tu byla přebytečná. 

"Mám pocit, že bych asi měla být někde poblíž až přijdou nováčci, ale nemám tušení, kdy to bude. Do tý doby nemám co na práci," odpověděla jsem. Strašně nerada se bavím o vztazích, takže jsem byla ráda, že Uriah nejspíš přemýšlel, co by se dalo dělat.

"Mě se nikam nechce," prohlásila Marlene. "Vypadá to, že dnes mám volno. Všechno se točí jenom kolem obřadu."

"Před rokem si to ještě brala jinak," odpověděl Uriah. "Škoda, žes tu nebyla Tris. Marlene vyšilovala, jako by bylo něco těžkýho na tom, že se řízne do ruky." Protočil oči a odešel. Na chvíli se mi zdálo, že Marlene na něj vrhla pohled v tom stylu, že ona to neměla tak jednoduché, jako on. Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale i když tu už nehrozí Eric, přeci jen představují divergentní určité nebezpečí. Snažila jsem se zjistit proč, ale jelikož o tom nemohu diskutovat s nikým jiným než s Tobiasem, obzory se značně zmenšily. Pravděpodobně nás ostatní berou jako hrozbu jenom proto, že nejsme jako oni.

Po obědě, když jsem s Marlene seděla u propasti a přes hukot vody jsme na sebe musely křičet, se konečně objevil Tobias s tím, že noví rekruti tady za chvíli budou. Domluvili jsme se, že já se musím co nejrychleji dostat nahoru na střechu a on bude stát dole u sítě. 

Ještě s Christinou jsme vyběhly po zadním schodišti nahoru zrovna, když už byl vidět vlak, kterým nejspíš přijíždí všichni noví.

"V pohodě?" zeptala se Christina. 

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla jsem. "Jenom absolutně nemám tušení, co jim vlastně řeknu."

"Zkus nabodobit Erica," radila mi. "Jako loni." Tázavě jsem se na ni podívala. "Něco ve smyslu, že jsi jejich lídr a že prostě musej seskočit dolů."

"Tobě se to lehce řekne." 

Stály jsme na vnějším okraji střechy, těsně vedle díry, na jejímž dnu je síť a Tobias. Přeběhlíci o tom nemají tušení, pro odkojence to je samozřemost. Sledovaly jsme, jak seskakovali. Jako první vlna černé v podobě Neohrožených, kteří jen potvrdili oddanost své frakci tím, že nepřeběhli. Z dalších vagonů váhavě vyskakovali přeběhlíci. Celkově je jich mnohem víc, než jsem čekala. S původním plánem, že výcvikem projde jen patnáct nejlepších, se asi budu muset rozloučit. Myslela jsem, že jich bude tak dvacet, jako bylo nás, ale jich je tak dvakrát víc. Christina do mě strčila loktem, stačilo málo a spadla bych dolu. Ona mě jen chtěla upozornit, že už jak takž vyrovnali se seskokem a teď na nás zírají. Byl čas, abych jim objasnila, co mají teď dělat. Hlavou mi proběhla jediná myšlenka: nesmí si o mě myslet, že jsem jako Eric.

"Jsem Tris, váš lídr." To nebylo dobré, ale mohlo to být horší. Cítila jsem na sobě jejich pohledy a to mě znervozňovalo. "Pokud neskočíte," ohlédla jsem se za sebe, abych jim naznačila, co tím mám na mysli, "nemáte tady co dělat." Přeběhlíci, od nichž se mezitím odtrhli zdejší a vytvořili tak volný průchod, na mě nechápavě zírali.

"Prostě skočte dolu," dodala Christina. Založila si ruce na prsou. "Někdo musí jít první," řekla, když viděla, že se do skákání nikdo nehrne.

Protočila jsem panenky. "Nic se vám nestane," ujistila jsem se, ale koukali na mě ještě víc podezíravě. Nemám autoritu. Vrhla jsem rychlý pohled na Christinu, aby mi pomohla, jenže její pomoc už nebyla potřeba. A já mám znova pocit, že přepadnu přes římsu. K nám se blížila ta holka z Odevzdanosti, ta, kterou jsem zahlédla včera před školou. Pro jistotu jsem se štípla, protože tohle by byla moc velká shoda okolností, než aby to byla pravda. I když Odevzdaní jsou všichni stejní, tuhle bych poznala. Něco je na ní zvláštní. Došla až k úplnému okraji, kousek od náš. Vypadá to, že se opravdu chystá skočit.

"Opravdu je to bezpečný?" zeptala se celkem vysokým, trochu přidušeným hlasem. Měla světle hnědé oči, jimiž těkala mezi mnou a Christinou, ale vlasy měla tmavě hnědé. Ne černé. Byla jsem větší než ona, což se mi často nestává.

"Zkus to," pobídla ji Christina, která očividně nehodlala hrát roli přátelského staršího člena frakce. Přemýšlela jsem, jestli jsem takhle musela vypadat i já. Ne, já jsem byla já, tohle je někdo úplně jiný. Já bych nikdy neměla tolik odvahy na to, zeptat se lídrů, jestli je to bezpečné.

Ani jsem nepostřehla, že by si stoupla na římsu a už tu nebyla. Z davu vyběhl ten kluk, kterého jsem včera také viděla. Hádám, že zašeptal její jméno. I když si byli docela podobní, neřekla bych že byli sourozenci - barva vlasů sice souhlasila, ale tvář i postavu měli jinou. Bez přemýšlení skočil dolu. Zaváhala jsem, protože ta dívka se možná ještě nestihla dostat ze sítě a to by nedopadlo moc dobře. Zespoda se žádný křik neozval, takž to pravděpodobně skončilo dobře.

"Nemáme na to celý den," zakřičela Christina, ale neznělo to, že by byla naštvaná. 

"Odpočítejte si vždy třicet vteřin, po té době může skočit další. Přeběhlíci jako první," doplnila jsem jí.

Počítala jsem, kolik nováčků celkem máme. Dospěla jsem k číslu čtyřicet čtyři. Pokud výcvikem projde patnáct, bude čtvrtina. To by se pověst Neohrožených zase zhoršila, a to se mi riskovat nechce.

"Tolik?" byla první Tobiasova otázka, kterou mě a Christině položil, když jsme skočily dolu.

Přikývla jsem. "Co s tím budeme dělat?"

Zavrtěl hlavou. "Později," řekl a odešel k nováčkům, aby jim osvětlil, jak to teď bude probíhat. Pomyšlení na to, že ted je budu muset provést tou částí Neohroženosti, kterou musí nutně znát, aby se tu neztratili, mě moc netěšilo. Nejraději bych se šla rovnou najíst, protože jsem po odpoledni umírala hlady. Ale holt jsem si to sama vybrala.

Ukázaly jsme jim Jámu, propast nad řekou, jídelny a jejich pokoj, kde jsme naštěstí měli nachystáno dostatek postelí. Přeběhlíků bylo devatenáct. To je dvakrát víc, než nás přeběhlo loni. Byla mezi nimi dokonce i jedna dívka z Mírumilovnosti.

"Za půl hodiny v jídelně, " řekla jsem nakonec.

Čusík :33 (mám dobrou náladu, takže mi jí nezkažte!! :DD)

Vzhledem k tomu, že tahle kapitola je na moje poměry celkem dlouhá a zabralo mi dost času, než jsem ji vymyslela, dneska už další kapitola nebude. Zítra možná, pokud ji stihnu napsat. Doufám, že je ten příběh aspoň trochu reálnej (samozřemě v divergentním ohledu) a nevypadá to jako naprostá blbost, protože já se místy taky ztrácím :DD

Enjoy! :))