What if the serum didn't exist [divergent FF - CZ]

14. kapitola

Už jsem neměla kam jít. Do Tobiasova bytu nemůžu. K Christině a Willovi si cestu nepamatuju. Nemám tušení, kde bydlí Uriah nebo Marlene. Po Neohroženosti jen tak chodit nemůžu, protože Eric určitě všude nasadil vojáky. 

Nemám tady co dělat.

Dál jsem nepřemýšlela. Nemůžu se tady déle zdržovat. Rychle jsem se zvedla a doběhla jsem k zadnímu schodišti. Naštěstí tu nikdo nebyl. Aspoň něco. Netrvalo dlouho a z dálky zablikala světla vlaku. Bez nejmenších potíží jsem se rozeběhla a naskočila. Opřela jsem se o stěnu. Přála bych si, abych se rozbrečela, neboť bych na chvíli na všechno zapomněla. Z otevřených dveří jsem sledovala tmavé siluety mrakodrapů, na něž svítil jasný měsíc. Muselo být po půlnoci, svítilo se totiž jen v Sečtělosti. Na opačné straně vagonu si někdo odkašlal. Nejdřív potichu, pak hlasitěji. Hned jsem se postavila. Málem jsem strachy vyskočila ven.

"K-kdo tam je?" zeptala jsem se opatrně.

"Jak skončil Peter?" otázal se místo odpovědi. Toho člověka znám. Vím to. Ale za žádnou cenu jsem si nemohla vzpomenout, kdo z lidí, které znám skončil u odpadlíků. Molly? Ne, tohle byl mužský hlas. Drew? To už byla mrtvá. Pak mě to napadlo.

"Edwarde?"

"Že ti to trvalo," zasmál se.

"Nemáš baterku nebo tak něco?" Neodpověděl a vytáhl malou ruční baterku. Stále lepší než nic. Sedla jsem si vedle něho, ale ne moc blízko. Vypadal téměř stejně, jako jsem si ho pamatovala - měl pásku přes oči a rozcuchané vlasy. Jen trochu zhubl a už mi nepřipadal tak silný. Měl černé kalhoty a tmavěmodrou lehkou bundu. Chtěla jsem se ho zeptat, jaké je to být odpadlíkem, ale přišlo mi to krajně nevhodný. 

"Bundu bys neměl?" Ačkoliv bylo už skoro léto, v noci byla ještě zima a moje tenká mikina mi prostě nestačila. Zavrtěl hlavou.

"Kolikátej byl Peter?" procedil skrz zuby. Všimla jsem si, že zaťal ruce v pěsti.

"Pátej," odpověděla jsem s pohrdáním.

"A ty?" Věděla jsem, že se na to zeptá. Chvíli jsem zvažovala, jestli mu to mám říct. Nebude trochu divný, když by se tak umístit měl on?

"První," vypadlo ze mě po příliš dlouhém tichu. Nevěnoval tomu skoro žádnou pozornost.

"Tak proč seš tady?" Potlačila jsem povzdech a začala jsem vyprávět, jak se mě Peter, Drew a Al pokusili zabít, protože jsem si vedla moc dobře v simulacích, jak se Al nakonec zabil sám, jak jsme procházeli krajinou strachu, jakej jsem měla strach před závěrečným vyhodnocením, jak jsem se na poslední chvíli rozhodla, že budu lídrem, jak jsme to oslavovali u Zeka, jak jsem byla u Caleba, jak mě Eric provedl částí Neohroženosti a jak jsem je nakonec špehovala. Jediné, co jsem vynechala, byly všechny části s Tobiasem.

"Kam vlastně tenhle vlak jede?" zeptala jsem se, když jsem viděla, že neví, co mi má odpovědět.

"Na konečenou."

"Na konečnou? Vlaky někdy zastavují?" podivila jsem se.

Usmál se. "Přesně tak Tris, vlaky zastavují."

"Hej!" okřikla jsem ho. "Nedělej si z toho srandu." Jak jsem si s ním povídala, podařilo se mi zapomenout na všechny ty věci, který jsem nechala za sebou. Neuvěřitelně mě užíralo to, že jsem Tobiasovi nešla na pomoc, i když jsem mohla.

Vlak začínal zpomalovat. Byl to zvláštní pocit, sedět ve vlaku, který se nepohyboval. Lehce jsem seskočila zpátky na zem. Opodál seděla na zemi nějaká tmavá postava, jenž se zvedla, když nás uviděla.

"Edwarde!" zvolala. Pak se na mě podívala. "Co tady s ní děláš?" Byla to Myra. Poznala mě. A asi nebyla moc ráda, že jsem právě byla nějakou tu chvíli o samotě s jejím klukem.

"Je to dlouhej příběh." Myra zvedla obočí. "Tris ti ho možná řekne." Opravdu se mi nechtělo znova převyprávět úplně všechno, a tak jsem to zkrátila jen na dnešní večer. Za chůze jsem jí dopodrobna řekla, co se stalo za posledních pár hodin. Zmínila jsem se i o části s Tobiasem.

Nechápavě na mě zírala. "Chceš tím říct, že za Zdí něco je?"

Pokrčila jsem rameny. "Netuším. Ale jak už jsem říkala: pokud jí chce Eric zbourat, má k tomu dost dobrej důvod." Oba dva tiše přikyvovali. Šli jsme mě neznámými ulicemi, oni se tu pohybovali jistě, neohlíželi se, nepochybovali. Kromě nás tu nikdo jiný nechodil. Nahánělo mi to hrůzu, ale zároveň v tom byla určitá krása. Museli jsme být daleko od sektoru, ve kterém se pohybovali Neohrožení, protože ti jsou slyšet na míle daleko. Párkrát jsme zabočili a přešli několik prázdných potemnělých ulic. Z ničehonic se zastavili před dveřmi, kterými jsem jen tak tak prošla. Edward se musel skrčit a Myra bezstarostně prošla, neboť byla ještě menší než já. Rozlídla jsem se. Nacházeli jsme se v malém bytě, který nevypadal zas tak opuštěně. Na stropě slabě svítila malá úsporná žárovka, bez jakéhokoliv krytu. V rohu místonosti byly dvě matrace sražené k sobě.

"Tady bydlíte?" optala jsem se Myry, když Edward odešel. Přikývla. Vždycky jsem si myslela, že odpadlíci se nemají zas tak dobře, ale tohle je celkem přijatelné. Edward se vrátil s červenou mikinou a několika dekama. 

"Nic lepšího jsem nenašel," řekl, když mi ty věci předával. "Ustel si, kde chceš. Jen si dej bacha na tamto okno," ukázal na okno nalevo od nás, "v noci odtamtud pěkně táhne."

Poděkovala jsem. Deky jsem položila vedle nějakého stolu, kde se mi to zdálo jako dobré místo na spánek. Spíš nejlepší z možností, které jsem měla na výběr. Všimla jsem si, že nad vstupními dveřmi jsou polorozbité nástěné hodiny. Jestli fungovaly, bylo 2:07. Jednu deku jsem měla místo matrace, další jako polštář a třetí jsem se přikryla. Tak takovéhle je být odpadlíkem. Myslela jsem, že to může být i horší. Lehla jsem si na břicho a snažila jsem se usnout. V hlavě se mi pořád vybavovala Jáma a křičící Tobias. Po tváři mi stekla teplá slza. Uvidím ho ještě někdy?