What if the serum didn't exist [divergent FF - CZ]

18. kapitola

Neměla bych odtud vycházet.

Ta myšlenka mě strašila celej den.

Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že by se mohlo začít stmívat, jsem odhodlaně došla k žebříku. V jeho půlce jsem se zarazila. Edward říkal, že jsme pod hlavní budovou Odevzdanosti a všichni tady budou. Přemýšlela jsem nad tím, ale pak jsem začala znovu lézt. Za risk to stojí. Opatrně jsem nadzvedla poklop. Ocitla jsem se na malé, udržované zahrádce jednoho z domů v Odevzdanosti. Povzdychla jsem si. Ruské kolo je odtud na druhé straně města. Tiše jsem se plížila pravouhelnými ulicemi. V jiných frakcích se v noci žije, tady už všichni dávno spí. Došla jsem k nejbližšímu místu, kde se dalo naskočit na vlak. Co když se zas špatně trefím a skočím do vagonu, kde už někdo bude? Risk je zisk, opakovala jsem si pořád dokola. Sama si za to můžu. Kdybych nebyla tak zvědavá a nešpohovala je, byla bych teď s Tobiasem v Neohroženosti.  Naskakování na vlak už jsem brala jako naprosto samozřejmou věc, jako každodenní součást mého života.

Pod ruským kolem jsem se na malý moment zastavila. Opravdu jsem si tak jistá? Raději jsem nekřičela jeho jméno, protože tady může být nějaký špeh, který by mě poznal a okamžitě by bylo po všem. Žebřík se mi z nějakého důvodu zdal mnohem chladnější než naposledy. Byla jsem na pochybách. Je vlastně vůbec tam nahoře? Riskni to, prostě tam běž. Ruce i nohy se mi klepaly. Co když tam přece jenom nebude?

Byl tam.

Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Na nic jsem nečekala, objala jsem ho a hned jsem ho začala líbat. Nechápu, jak jsem to těch pár dnů bez něj přežila.

"Nedokážeš si představit, jak si mi chyběl," řekla jsem, zatímco jsem měla hlavu položenou na jeho rameni.

Pousměje se. "Myslíš?"

Zavrtím hlavou, ale dál už to neřeším. "Jak ses odtamtud dostal?"

"Když Eric a Max svolali to shromáždění, většina lidí tam šla. Se mnou v celý Neohroženosti zůstali tři vojáci," vypráví.

Zděšeně se na něj podívám. "Za-zabils je?"

"Tris, prosim tě," rozesmál se. "Stačilo jim dát pár loků toho pití od Zeka a skolilo je to. No a já jsem mohl v pohodě utéct. Na útěku jsem spatřil ty dva pitomce, jak utíkali a za nima polovina města. Ukazovali na mě zdvižený palec," zarazil se. "Počkat, jak si veděla, že mě drželi zavřenýho?"

Sakra. Tohle jsem nedomyslela. Nemůžu mu říct, že jsem viděla, jak ho odvádí a nezasáhla jsem. Neuvěřitelně by se naštval, znám ho. "Edward a Myra."

"Ten Edward, kterýmu Peter vypíchnul oko?" zeptal se. Přikývnu. "Jak ses to od nich dozvěděla?"

"A kde si myslíš, že jsem mezitím byla? Že jsem jezdila dnem i nocí vlakem?" řekla jsem možná až moc rozzlobeně. Když vidím, že protáčí oči, usměju se. Chvíli tam jen tak sedíme. Nikdy se nenabažím pohledu na město, jehož světla postupně zhasínají. Blíží se půlnoc. Jenže pak si uvědomím, v jak příšerné situaci jsme. Nemáme kam jít.

"Tobiasi," prolomím ticho, které nastalo a vypadala tak poklidně, bezstarostně. "Máš nějaký plán?" Poslední, co jsem si přála, bylo aby sklopil zrak a zavrtěl hlavou. Jenže přesně to on udělal. Vytřeštila jsem na něj oči. On přece VŽDYCKY něco vymyslel. "Opravdu?"

"Věř mi, Tris. Vůbec nic mě nenapadá." Odmlčel se. "Jediná možnost je-"

"-jít za Zeď. Já vím," přerušila jsem ho. "Ještě kdyby existoval způsob, jak se za ní dostat." Tobias se mé poznámce zasmál. Někdy jsou jen dvě možnosti: brečet, nebo se smát. A smích teď zvítězil. "Mě to stejně pořád nedochází. Za co tohle všechno je? Co jsem tak strašnýho udělala?"

"Chceš tím říct, proč se celej svět obrátil proti dvěma divergentům? Jo, taky by mě to zajímalo." Podívala jsem se na něj. Nemýlila jsem se v něm - je divergentní, stejně jako já.

"Jaktože na tebe nepřišli?" zeptám se.

"Eric to ví," odpoví tvrdě. "Jenže když se někomu pořádně pohrozí, drží jazyk za zuby." Dál už se neptám. Tohle mi stačí. Eric má z Tobiase respekt. Bojí se ho, proto se ho snaží odstranit. Můj život a příběhy lidí okolo jsou čím dál tím víc spletité a tajemné. Snažím se na to všechno zapomenout, ale nejde to. Kolem nás pofukuje teplý letní větřík. Ani nevím, co je dnes za den.

"Občas si říkám," odkašlu si. "Občas si říkám, jaké by to bylo utéct, prostě opravdu zdrhnout. Žít někde za Zdí, vybudovat si nový život." Tobias pomalu přikyvuje. Oba dva koukáme směrem ke Zdi. Vsadila bych se, že v tento moment máme úplně stejné myšlenky.

-------------------------------------------------

Docela krátká kapitola, ale už mám skoro napsanou další, která bude určitě dvoustránková. V médiích je další video - nějak mě to začalo bavit. Je to zase jenom soukromý, to znamená že musíte mít odkaz, veřejně to riskovat nebudu :DD Jestli máte čas, podívejte se prosím :))