Životní příběh

14

Vstoupila jsem do sluncem ozářeného karavanu. Zhluboka jsem se nadechla a začala prohledávat šuplíky. Převlékla jsem se do volného oblečení v němž bych se mohla hýbat. Z provizorní kuchyňky jsem vytáhla menší nožík, který jsem si zastrčila do pouzdra uvázaného na stehně.
V minulosti jsem patřila ke skautům, a tudíž mi nechybí jak příprava na výpravu, tak vědomosti. Morseovku z hloubi duše nesnáším, ale často se hodí při opisování testů od spolužáků. Dále vázání uzlů je poměrně užitečná dovednost.
Ze světa myšlenek mě vyvedl ruchot dveří karavanu při otevíracím pohybu.
,,Tom, Can you wait please. I am almost ready." Spěšně jsem ze sebe vyloučila a opět se věnovala přípravám. Nicméně pohyb dveří ne a ne přestat. Z pozdra jsem vytáhla nůž a přispěchala ke dveřím, kde jsem neznámému přiložila dýku k hrdlu. Vyděšeně přemístil svůj pohled z nože k mým očím. Ustrašený výraz změnil v úšklebek.
,,Co blázníš. Vím, že jsme se chvíli neviděli, ale to neznamená, že mě musíš hrozit kudlou." Povolila jsem stisk a pohlédla do těch známých zeleně jasných očí.
   ,,Ahoj Jime. Moc se omlouvám. Jen.....jsem si něco zkoušela." Zakroutil nad mou nerozvážností hlavou a vstoupil do karavanu.
     ,,Takže, proč jsi myslela, že jsem Tom?"
     ,,No..... my..... Jdeme pryč."
     ,,Tak pryč? A kam?"
     ,,No jen na večeři"
     ,,Odpoledne. Tak to asi těžko. Něco přede mnou skrýváš. Copak to asi je?" Na odpověd jsem se nezmohla, jelikož do karavanu vstoupila třetí osoba.
     ,,Isabell. Are you ready. The storage is not so far." Jim na mě vykulil oči a pohled upřel ke vstupnímu vchodu.
    Tom vstoupil a zaraženě si nás oba prohlížel.
    ,,Okay" Začala jsem promlouvat do nechápavého ticha. ,,Tom, Jim realized, that we planned something. Jime s Tomem máme v plánu vkrást se do liduprázdného skladiště, v zámínce zjistit potřebné informace o stroji zla a zlosinech, co se mi a Tomovi pokouší ublížit. Tak nějak počítám s nebezpečím, a proto chci....."
    ,,Jdu taky" Vyhrkl jak elektrický blesk a na tváři se mu rozlil natěšený výraz.
    ,,Co? Nó to teda nejdeš. Už takhle to bude nebezpečné. Co, když se ti něco stane? Hele tohle není počítačová hra. Jedná se o skutečný život a já o nikoho z vás nechci přijít."
    ,,Neboj se o mě. Umím se o sebe postarat. Myslím, že by se vám další pár rukou mohl hodit." Zhluboka jsem se nadechla a vše podrobně přeložila Tomovi. Mám pocit, že nehledě na mé, či Tomovo rozhodnutí by Jim stejně našel způsob, jak se výpravy zúčastnit.
   ,,Fajn tak půjdeš s námi. Ale počítej s tím, že jakmile tě kvůli nám objeví, vše zapřu a řeknu, že to byl tvůj nápad a že jsi mě unesl." Pronesla jsem rázně s příchutí sarkasmu. Pobrala jsem si poslední věci a vyrazila k autu.
    ,,Tak co, jdete?" Oba se dali do kroku, a tak jsem v chůzi pokračovala.
   ,,Proč jsi mě šel hledat sem a né k východu studia, kde byl sraz?" Otázala jsem se Toma, když jsme sedali do auta. Já seděla ve předu spolu s Tomem, zatímco Jim se usadil v zadu.
    ,,Ze začátku jsem měl ke studiu namířeno, jenomže jsem měl po cestě to štěstí zahlédnout ty gorily z uličky. A hádej kam měly namířeno, ke studiu. Buď nás slyšeli, že tam máme sraz, nebo je jeden ze zaměstnanců jejich spolupracovníkem a nebo si mysleli, že tom zamíříme."
,,Nicméně si musíme dávat větší pozor." Tom nastartoval auto a to se pod náporem motoru otřáslo. Vyrazili jsme na cestu, kterou zahalilo ticho. Nikdo z nás neměl moc, co říct. Jak mi Tom objasnil, skaldiště skutečně nebylo od studia vzdáleno více než 6 kilometrů. Jen, co jsme zastavili na nedalekém parkovišti, začali už kluci vylézat z auta.
,,Wait. We don't have a plan." Stopla jsem je pozvednutou rukou a oba se v pohybu zastavili.
,,Dobře, tak jak se tam dostaneme?" Otázal se Jim.
,,Máme více možností. Větrací šachta je dostačující, jenže nesnáším pavouky. Možná použit nějaký zadní východ pro vstup.
,,Nebo se jich půjdeme zeptat." Vykulila jsem na Jima oči a ten se úšklebečně usmál.
,,Odvedeš jejich pozornost. V kapse mají paralizér, jehož sílu proti nim obrátíme. Pak se újmeme jejich oblečení a půjdeme dovnitř."
,,No vidíš, přece jen nejsi nazmar." Vypověděla jsem a dala se do práce.
     Přešla jsem parkoviště a letmo zahlédla kluky obcházejíc ho v zámínce překvapit. Přistoupila jsem ke dvěma mužům a ženě v černých oblecích. Začala jsem se vyptávat na okolí, protože jsem se já hloupá ztratila. V moment, kdy mi začínaly docházet argumenty, lži a výmluvy, zasáhli kluci oba hlídače a já v překvapení udeřila ženu. Ta klesla na zem vedle mužů a já si mnula bolavou pěst od nárazu do lícních kostí. Těla jsme odtáhli do nedalekého křoví a všechny z obleků svlékli. Oblečení na mě plandalo a smrdělo ženským oderem.
Vstoupili jsme do obrovského tmou zahaleného skladiště, jehož jediný zdroj světla představovala lampa uprostřed místnosti. Vytáhli jsme si baterky a dali se do pátrání.
V poličkách se nacházely různé kovové předměty, ale strojové podobě se neschodovaly. Už jsem se vzdávala naděje, když v tom se pode mnou podlaha otřásla a já se málem propadla do nicoty.
Silou vůle jsem se držela okraje díry a volala kluky. Přiběhli právě ve chvíli, kdy mi ruce sklouzly, ale Tom je uchytil. S Jimem mě vytáhli a já ztěžka oddechovala. V prostoru se začaly tvořit schody vystupující ze zdi a ve světle loučí jsme rozpoznala postavu člověka.
Popadla jsme kluky a schovali jsme se za jeden z regálů. Muž po schodech vystoupal až do přízemí skaldiště.
,,Jak, že jste ji nechytili? Mě je jedno, že jste ji podcenili. Potřebuji tu součástku. Příště až ji uvidíte, nemějte žádné slitivání, ale chci ji živou. Získejte ji jakýmkoli způsobem, ale s krví stále kolující v žilách. Je to jasné? Dobře. Proč, že ji chci živou? Protože bude sloužit jako motivace pro Toma a navíc, já chci být ten, kdo je oba zabije. Způsobili mi více problémů než všichni federálové dohromady a už mě štvou. Můžou mi posloužit jako zkouška aktivity stroje." Muž hovor ukončil a já se snažila jeho slova vstřebat.
Jim nechtěně Zavadil o jednu z kovových částí a ta při dopadu na zem vydala dunivý zvuk. Muž se rozhlédl naším směrem a vydal se jím. Každým krokem se blížil a já už věděla, ŽE JSME V HÁJI.