Životní příběh

28

   Z každé strany se k nám blížili muži s nenávistnými pohledy vrytými do tváří. Blížili se pomalu a vyžívali se v našem trápení.
    Pak z čista jasna zaslechli údery kovu z kraje lesa. Hluk se šířil rychle a bral na síle. Polekaně po sobě muži pokukovali a v očích toho druhého hledali nápovědu, co dělat dál. I John zaváhal, čehož si jeho muži všimli. Nikdo by se nenechal vést zbabělcem a neautoritativní osobou, a tak John okamžitě začal s rozkazy. Skupinu lidí poslal zjistit, kdo zvuk vytváří. Další skupina zůstala s Johnem a třetí část celku se měla postarat o náš převoz do skladu. Ozvala se další rána. Pak další. A než nás stačili muži nasoukat do auta, z křovisk se do vzduchu vyhouplo teréní auto a Johnovi přívržence málem přejelo.
   Hnědé vozidlo zastavilo těsně přede mnou a Tomem. Rozevřeli se dvoje dveře a v každých z nich sedělo jedno z dvojčat. Usmívali se od ucha k uchu a ukazovali na volná sedadla uvnitř vozidla. Bez dalšího rozmýšlení jsme si s Tomem nasedli do auta a připoutali se. George byl totiž mizerný řidič a každou vteřinu auto poskakovalo a my se strachovali převrácení.
   Apelovala jsem na George ať zastaví, že zbytek cesty dojdu pěšky, jenže my nejspíš, po minulém ántré, moc nevěřil. Navíc si myslel, že je jeho řízení na vysoké úrovni a že si z něj pouze utahujeme. Neutahovali.
    Na počátku byl směr dán k domu na farmě. Pak si to ale George rozmyslel a zamířil přes pole k dalšímu oddělenému lesu. Nikdo se neptal, kam nás to George odváží, jelikož zde vyrůstal a nejlépe znal zdejší krajinu a skrýše. Jeli jsme dlouho, přesto že jsme se od farmy nevzdálili více než na dvě míle. George totiž trasu objížděl, aby měl jistot, že nás nikdo nesleduje. Auto jsme zaparkoval mezi hustým porostem a obalili ho větvemi a houštím. S Georgem v čele jsme se přesunuli k nízkým skalám a pomalu mezi nimi bloudili.
   Náhle jsme zastavili u dvou skal, které tvořily pravý úhel. Mezi těmito skalami se klenul malý přístřešek z klacků a suchého listí. Mezi listy se linuly řady provázků a udržovaly konstrukci v celku.
   Domeček byl vážně malý, ale pokud bychom si v něm sedli, vešli bychom se. Deku, jež vzal George z auta, rozprostrěl před domkem a všichni se na ni posadili.
,,Tenhle bunkr," promluvil George, ,,jsme postavili s bráchou. Často jsme sem chodívali a vyváděli cokoli nás napadlo, aniž by o tom rodiče věděli." Nostalgicky hleděl na kupu klacků a listí a v očích se mu leskly střípky minulosti a různorodých pocitů. ,,Zkumavku dám dovnitř a dnes se musí rozhodnout, co s ní." Usadil se na zem mezi skály a oči mu tikaly po krajině, jelikož o něčem přemýšlel.
   V okolí zavládlo klidné ticho a nikomu z nás se nechtělo ho rušit, i když ve vzduchu viselo tolik otázek. Rychle se stmívalo a na zem začala padat tma. Přestože proti spání pod širákem nikdo neprotestoval, ve všech našich tvářích se zračilo opovržení z aktu.
   Z auta jsme vynosili všechny možné přikrývky, dečky, spacáky, polštáře, bundy a další kusy látek. Nasáčkovali jsme se na picknikovou deku a rozložili všechny možné přikrývky. Jen tak jsme tam leželi a rozjímali o následujícím dnu. Se zítřejším rozbřeskem již nebude nic, co by zastavilo rozprostření jedu.
   Obaleni přikrývkami jsme pomalu usínali, když v tom se Jim zvedl a odešel do bunkru s omluvou, že se potřebuje napít. Po pár minutách se však z přístřešku ozvalo jediné ,,sakra" a rozeznělo se tříštění skla.
   Všichni jsme se vyděšeně zvedli na nohy a vystřelili do bunkru. Jim tam stál nad zkumavkou s jedem a hypnotizovaně pozoroval tekutinu. Rozbité sklo se válelo na zemi a bylo jasné, že bývávalo chemickou zkumavkou. George přeběhl k Jimovi a jedu a začal na něj pokřikovat sprosté výrazy až jsem se bála, aby ho i nepraštil. Přešla jsem k jedu, ale nezdál se být moc jedovatý. Něco se změnilo.
   ,,Co jsi s tím udělal Jime?" Ukázala jsem na zkumavku a významně se na něj ohlédla.
   ,,Tak trochu mi z ruky vyklouzla láhev, zachytil jsem ji, ale něco málo se vylilo do zkumavky."
   ,,Podej mi tu vodu." Řekla jsem a ostatní nastražili uši v napětí, jak očekávali vývoj událostí. Jim mi láhev vložil do ruky a podezíravě si mě měřil pohledem. Láhev s vodou jsem vzala nad obsah zkumavky a vodu do ní začala vlévat. George na mě, tak jako ostatní, vykulil oči a jak viděl vodu stékat do zkumavky, ani se mě nesnažil zastavit.
   Když jsem skončila, pozorovala jsem obsah zkumavky a čekala, co se bude dít. Látka začala měnit barvu a i její hustota nabrala jiné síly. George přešel k mému boku a pozorujíc látku nestačil žasnout. Odběhl ze stanu a během chvilky se vrátil s další láhví vody. Odšrouboval víko a vodu začal vlévat do jedu.
   ,,Isabell," oslovil mne, když přestal se svou činností. ,,Ty jsi génius." 
   Vůbec nevím, jak chemie a fyzika fungují, ale jak jsem pochopila, tak v protijedu nejspíš chyběla voda.
   ,,Jed už nám nemůže ublížit." Prohlásil pyšně George. ,,John už nemá šanci."
   ,,To není pravda." Protiřečila jsem. ,,Stále je na živu, i když o tom ostatní neví. Musíme ho zbavit vlivu ve světě a teprve pak bude konec." Všichni jakoby zamyšleně přikyvovali. Ani jsem nepobírala, proč se do onoho konfliktu vkládám, když si o tom nic nepamatuji. Jenže mám takoví pocit, jako kdybych měla jistotu, že to co dělám je správné. Když už nikdo nic neříkal, vyšli jsme ven a opět ulehli. Usnout nebyl žádný problém, jen ty sny ho kazily.
   Slyšela jsem kolem našeho tábořiště kroky a křupání větví. Měla jsem z toho husí kůži, ale tak byl to přeci jen sen. Nic z toho se nestalo. Alepsoň myslím že ne.