Životní příběh

20

Tma. To bylo první, co mě obklopilo. Nevěděla jsem o svém okolí, či o sobě samé. Celé tělo mi brnělo, ale největší tlak jsem pociťovala v paži.
Nechtěla jsem otevírat oči, znamenalo by to vynořit se z tohoto prostoru bez lidí. Občas opravdu toužím po samotě.
Jenže bylo zapotřebí podniknout pár akcí a podělit se o žážitky z únosu. Vůbec jsem netoužila nějak se v této záležitosti rýpat, ale ostatní by nejspíš zajímalo, oč se se mnou John podělil.
   Zlehka jsem otevírala oči. Světlo mi bylo nepřítelem a hluk, který jsem si v tu chvíli uvědomila, stejně tak. Obrysy postav se mi začaly rýsovat do podob mě známých.
   Čekala jsem bílé nemocniční zdi a všude se linoucí čistotu. Nicméně jsem se probudila v Tomově karavanu. Čtyři osoby unaveně odpočívali v křeslech, na zemi a jeden se líně opíral o zeď a únavou mu přepadávala hlava.
   ,,Když budete spát, nezjistíte, že jsem vzhůru." Jako na povel se všechni zvedli a polekaně se rozhlíželi po karavanu. Až po určit chvíli si uvědomili, že jsem se probudila.
Všichni se ke mně nahrnuli s otázkami typu:
,,Jsi v pořádku."
,,Nebolí tě něco?"
,,Co si pamatuješ jako poslední."
Každý z nich dychtil po mé pozornosti, a tak se navzájem překřikovali a tlačili se k posteli.
Jenže jak byli blízko, tak jeden z nich se lehce zakymácel a snažil se najít oporu v posteli. Naneštěstí se nedotkl pouze postele, ale i mé paže.
V tu ránu mi celou rukou, počínaje v paži, projela bodavá bolest. Reflexy mi přikázaly ruku zlehka nadzvednout a při přílivu bolesti i syknout.
   Všichni se hned zatvářili sklíčeně a tázali se, zda rána bolí hodně. Jeden z nich se i omlouval za to, že se ruky dotkl.
    ,,Co se vlastně stalo?" otázala jsem se. Přišla jsem si trochu jak na pohřbu. Kluci se nepřestávali tvářit lítostně.
    ,,Zmizela jsi. Hledali jsme tě snad všude. Nemohli jsme tě najít a pak nám dolšo, že by jsi mohla být ještě na jednom místě. Odjeli jsme do skladu, jak nejrychleji to šlo. Slyšeli jsme někoho nadávat, a pak vás zahlédli v lesíku. Ty jsi ležela na zemi a Jim tě držel. Odvezli jsme tě sem a doktorka tady ze studia ti sešila ránu na paži a vyčistila nějaké škrábance. Měla pár otázek na to, jak se ti ta rána přihodila, ale nakonec to stejně vědět nechtěla. Jen doufám, že to nikomu nevyzvoní."
Tom celou odpověď dořekl a smutně se usmál.
   ,,Už vím, co je v součástce," vyhrkla jsem bez dechu. ,,Jed. Jenže nevím jak se k němu dostat."
   ,,Co tedy uděláme. Předáme to celé polici. Nebo součástku zničíme?" otázal se Jim.
    ,,Nesmíme to dát nikomu jinému. Nevíme, kde má John špehy," Tom měl pravdu. Nesmíme teď věřit nikomu.
    ,,Musíme získat ten otisk prstu a pak jed zničit," pronesla jsem rozhodně.
   ,,To už víme, ale jak to chcete udělat. Většina našich pokusů se zhroutila," Jim začínal být nervózní. Bylo mu to vidět v očích. Všem začínalo docházet, co se tu děje a v jakém jsme nebezpečí.
    ,,Co falešná součástka. Co kdybychom, pouze teoreticky, vytvořili napodobeninu součástky? Nevím jak, ale nechali bychom Johna přiložit prst a otisk by se přenesl třeba do paměti jednoho z našich počítačů."
   ,,Nebo pro jistotu do všech," přitakal Tom.
    ,,Jenže ani jeden z nás není génius přes techniku, takže jak to provedeme?" Otázala jsem se a významně se na všechny podívala. Jako první se ozval Tom.
    ,,Co se spojit s rodinou toho mrtvého vědce. Na internetu jsem narazil na jedno jméno. Mohly bychom najít jeho rodinu, říct, co se stalo a třeba nám pomohou."
   ,,Jak ale víme," opět jsem zareágovala já. ,,Že někdo z jejich rodiny ví, jak vytvořit to, co potřebujeme?"
   ,,Ten vědec měl bratra. Oba se přihlásili o místo u Johna, ale vzali pouze jednoho. Třeba by nám ten druhý teď pomohl. Ta rodina se prý jmenuje Hood. Ten co zemřel byl Alex Hood a jeho bratr je Georg Hood. Jejich rodina, ale zakázala paparatzům zmínit jejich jména. Tohle byla jediná stránka, kde jsem něco našel."
   ,,Tak tedy zítra vyrazíme," rozhodla jsem. Ostatní na nás koukali jak na šílence. Ani se jim nedivím. Byl to docela skok.
   Jen doufám, že se těch problémů rychle zase zbavíme.
    Byla jsem velice unavená. Všichni jsme se pomalu vyloudali z karavanu a já se těšila do sprchy a postele.
   ,,Isabell, jsem rad, že jsi v pořádku," pronesl Tom s úsměvem na tváři, když jsem odcházela.
    Měla jsem radost i z této jediné věty. Vstoupila jsem do karavanu a šla rovou do koupelny. Svlékla se a položila do horké vody. Zahleděla jsem se na poraněnou ruku a uviděla několik stehů. Nebylo to nic hrozného.
    Vykoupala jsem se, usušila a převlékla. Pak už jsem jen zalezla do peřin a nechala své myšlenky odplout do tmy.
   Než jsem usla, opakovala jsem si ta dvě jména rodiny Hood. Jestli se zítra vše vydaří, tak brzy bude po všem.
................................................................

   Už jste slyšeli tuto skladbu od Jerremyho Rennera??❤️. Má teď asi 4 skladby❤️ a já si je neustále pouštím, protože jsou vážně super❤️.
   Žanet❤️