Životní příběh

26

,,Samozřejmě, že to nemohlo vyjít." Křičela jsem hystericky a tak hlasitě, že mě museli slyšet až v Londýně. ,,Co jsme si vůbec mysleli? Vytvoříme skvělý plán a místo toho, aby fungoval, se všechno kazí."

O tři dny dříve
Vstala jsem z postele, oči plné ospalků a tělo znavené únavou. Jako ve snu jsem se plahočila ze schodů do kuchyně, nasnídala se, vyčistila zuby a překlékla se.
  Zbytek noci jsem oči nezamhouřila, jen kvůli včerejším fiasku. Nicméně spát jsem nemohla, protože nemáme dostatek času. Potřebujeme zničit jed a na to máme pouze týden. Vyrazila jsem k Georgovi do laboratoře, kde se všichni kluci dohromady hádali. Jeden přes druhého po sobě pokřikovali a obhajovali svůj nápad na destrukci jedu.
    ,,A dost," vykřikla jsem nejhlasitěji, co to šlo. Kluci přestali se svou popuzujicí aktivitou a obrátili se ke mně. ,,Takhle ničemu nepomůžete. Všichni kromě George ven a najděte si něco jiného na práci, jinak skončíme v hrobě dřív než je nutné." Nečekaně všichni poslechli a zřejmě byli za osvobození i vděční. ,,Fajn a teď. Jak jste na tom Georgi?"
,,Snažil jsem se vytvořit protijed, ale je to těžší než se zdá."
,,A nešlo by prostě použít látku opačného charakteru a jed zneškodnit?"
,,No, možná by to šlo. Jenže jak najít tu správnou?" Otázal se George. Ani já neměla tušení, co si počít. O chemii jsem věděla jen něco málo ze školy. Nejsem odborník na tyto vědy, což se jeví, jako převeliký problém.
Pak jsem si ale vzpomněla na začátek školního roku, kdy jsme s holkama na intru tak trochu blbly s přípravky do domácnosti a povedlo se nám vytvořit neutrální kapalinu.
,,Ten jed je zásaditý nebo kyselý?"
,,Myslím, že kyselý."
,,Tak co ho prostě naředit zásaditou kapalinou?"
,,Taky už mě to napadlo," dodal George. ,,Jenže, pokud jed přeředíme až moc, jeho struktura se opět změní a klidně se může jed začít šířit a ničit."
,,Takže musíme mít perfektní výpočty, přesné množství zásadité kapaliny a štěstí." Konstatovala jsem stroze.
,,Tak nějak." Odvětil George.
,,V tom případě bychom se měli dát do práce."
    A tak vše začalo. Naďeje v dohledu stejně tak jako návrat do Čech a já si s Tomem stále nepromluvila. Vlastně ani nevím, zda ke mně cítí totéž, co já k němu. Vždyť on je tak dokonalý, že snad ani nemůže být lidskou bytostí.
Všichni jsme se pilně soustředili na zadané úkoly. Snaha perfektně obstarat vše potřebné a strach z nezdaru nás udržoval stále v pohybu a s ostražitou myslí. Každý z nás plnil určité záležitosti a nediskutoval o tom. Bylo jednoduše zapotřebí, rozdělit si úkoly a o ty se postarat. Mým úkolem bylo pomoci Georgovi včetně jeho občerstvování a úklidu pracovny. Z této rutiny jsem byla unavená a nedostatek spánku samozřejmě nenapomáhal.
    Jak jsme tak pracovali, dařilo se Georgovi více a více. Vytvářel pravý opak jedu pro jeho destrukci. Je snadné si to představit, ale ta příprava je velice složitá.
Během tří dní dokázal George vytvořit perfektní opak jedu o stejném množství. To jsme si alespoň mysleli než přišlo spojení oňech látek.
Až pisklavě zelená látka s ničivými účinky vynikala nad zkumavkou s barvou modrou jako má nebe zahalené nocí.
Ačkoli bylo práce až nad hlavu, shlukli se všichni v laboratoři a vypadali spokojeně s Georgovou prací. Až na George. Pozorujíc zkumavky se nevědomky mračil a rozhodně tak nepřispíval mé odvaze.
,,Ta opačná látka měla mít takou světle fialovou barvu, jako má třeba ametist a né tmavě modrou. Nicméně máme málo času, takže smíme jen doufat." Odvětil George, když jsem se ho nervózně otázala na svráštěné obočí.
Pomalu lil jednu látku do druhé a vše již vypadalo nadějně než se z výtvoru začalo kouřit.
Popel a prach se vzdvouvaly v oblaky a plynuly místností. Štiplavý zápach nám nedovoloval se nadechnout a jako šelma sápající kůži i tento smrad v návalech vln nepříjemně narážel na lidskou kůži a citlivé části těl. Bez rozmýšlení jsme vyběhli na čerstvý vzduch a zhluboka dýchali jako bychom se vzduch snažili hltat.
   ,,Já to nechápu. Výpočty musely být přesné. A míchání přípravků taky." Vyděšeně hovořil George.
    ,,A co se tedy stalo?" Tázal se Tom a při otázce se napřímil, jakoby tak chtěl každému z nás dodat odvahu.
    ,,Vypadá to tak, že protijed nebyl dostačující. Struktura jedu se změnila a teď máme asi den na vymýšlení plánu "co dál".
    ,,Samozřejmě, že to nemohlo vyjít." Křičela jsem hystericky a tak hlasitě, že mě museli slyšet až v Londýně. ,,Co jsme si vůbec mysleli? Vytvoříme skvělý plán a místo toho, aby fungoval, se všechno kazí." Pomalu jsem dýchala a když jsem se uklidnila, promluvila jsem opět. ,,Dalo by se zjistit, co v protijedu chybělo?"
    ,,To nevím, ale nusíme to zkusit. Nějak si poradíme. Jelikož je ale má pracovna zamořená, budeme muset pracovat jinde a získat ten jed. Takže jeden z nás se do pracovny musí vrátit, vzít zkumavku a otevřít okna."
    Jak se dalo předpokládat, nikomu se zpátky do místnosti naplněné sírou a vedrem nechtělo.
    Bez dalších okolků jsem přes prach vstoupila do domu a popadla nejspíš Jimovo triko z gauče. To jsem nechala namočit a pak ho složila do čtverce velikosti dlaně. Kluci pozorovali mé počínání a zjevně nechápali jeho příčinu. Pak jsem si tričko přiskla k ústům a vydala se do pracovny, než mě stihl kdokoli zastavit.
  Za prahem jsem před sebe neviděla na více než na půl metru. Byl problém se pohybovat natož pracovnu prohledávat. Nicméně jsem měla představu, kde se co nachází, a tak jsem krůček po krůčku procházela pracovnou. Nášla jsem jed, který jsem zašroubovala a vložila do kapsy. Snažila jsem se také dojít k oknům, když v tom jsem zpoza dveří zaslechla rámus, otočila se a ztratila pojem o interiéru. Nevěděla jsem, kde jsou okna a dveře. A hlavně kde jsem já.
    Začínalo se mi špatně dýchat, jakoby mi přes hrudník přeběhlo stádo koní. Hlava se mi motala a tělo těžklo. Poslední na co si vzpomínám, jsou ruce ovinuté kolem mého hrudníku.
................................................................
    Tak brzy 4K přečtení. Wau😳. Jste tak úžasní. Moc děkuji za krásné komentáře a aktivitu❤️.
   Žanet❤️