Životní příběh

19

Neměla jsem nejmenší ponětí, kde jsem se probudila.
Motala se mi hlava a před očima se mi mlžilo. Spánky jsem měla citlivé a při sebemenším pohybu mi v nich vzplál oheň bolesti. Jako by se mi do hlavy zabodávaly jehličky nejměňe pět centimetrů dlouhé.
Pomalu jsem otevírala oči. Byly lehce slepené ospalky a potem proudícím z čela.
Jako první jsem zahlédla světlo. Jen drobný potůček světelné záře proudící žárovkou na stropě.
Chtěla jsem se postavit, ale zavivěním provazů se mi to nevydařilo. Byla jsem přivázána k židli. Ruce byly od provazů začervenalé a nohy taktéž.
Nemohla jsem dělat nic než sedět a čekat, což se jevilo velice depresivní.
Bylo mi zcela jasné, kdo za přepadením stojí. John mi ovšem nemohl ublížit. Nebo aspoň zabít ne, jelikož jsem vlastnila to, co on potřeboval.

Nemám nejmenší tušení, jak dlouho jsem v místnosti byla uvězněna, nicměně už jsem pomalu začínala být vyprahlá a hladová.
Měla jsem dost posedávání, a tak jsem se rozhodla jednat. Pohybovala jsem zápěstím tak, abych co možná nejvíce povolila provazy. A pak se zadařilo. Ruce jsem z lan vytáhla. Dále si rozvázala i nohy a trup. Byla jsem konečně zase volná. Co se týče svázání.
Rozhlížela jsem se, ale kvůli tmě jsme nic neviděla. Zničeho nic se otevřely dveře a místnost prostoupil proud světla. V otvoru se objevila postava Johna Colemana.
V tento moment se zdál nějak větší a hrozivější. Věděla jsem, že se nacházím v nevýhodě.
,,Dobrý večer, Isabell. Jak se máš?" Pronesl John.
   Zdvořilostní otázky mi v tuto chvíli přišly zcela nežádoucí. Byla jsem ovšem ochotná hrát jeho hru.
    ,,Co myslíte?" Odvětila jsem.
    ,,Víš, právě se nacházím v podivné situaci.
    Již velmi dlouho pracuji na jistém stroji. Před nedávném se ovšem stala nehoda, která užití stroje oddálila. Jeden z mích pracovníků si uvědomil vážnost věci a ukradl nejdůležitější část stroje. Jednalo se o velmi nadaného vědce. To co vytvořil, se ještě nikomu před ním nepodařilo. Tím, že součástku ukradl, jsem přišel o nejvýznamnější strojovou část. Nechal jsem toho chytrolína zlikvidovat, ale součástka se nenašla. Nakonec se ale objevila u Toma Hollanda.
   Nebýt tebe, Tom by mi součástku dal a já bych ho zabil rychle a bezbolestně.
  Ale teď, kvůli tobě, ji stále nemám nadosah.
  Nedávno jsi mi řekla, že víš, co je součástka zač. Tak co se v ní tedy skrývá, Isabell. Pověz." pohlédl na mě s pobavený výrazem a zřejmě nečekal, že budu znát odpověď.
   Je pravda, že jsem ji neznala, ale když jsem si dala pět a pět dohromady, něco mě napadlo.
   Neměla jsem tušení, co se v součástce skrývá, jelikož jsem ji nestačila odemknout.
    Teď jsem ale měla šanci, to uhádnout.
   Pokusím se něco tipnout a existují pouze dvě možnosti výsledku. Buď tajemství uhádnu nebo ne.
   ,,Nejsem si zcela jista využitím přípravku v součástce, ale zřejmě se jedná o jed."
   Nejsem žádný vědec. Jen toto mě napadlo při popisu a zmínce o stroji.
   Johnova reakce bylo ovšem překvapující. Zarazil se v pohybu a vykulil už tak velké oči. Dle jeho tváře jsem se trefila přímo do černého.
   Velice rychle se jeho výraz měnil v zuřivost a pleť nabírala červenou barvu.
   Beze slova se otočil a vztekle vyšel ze dveří.
    Slyšela jsem řev jednoho hlasu a ten druhý byl v šoku a vstraseně odpovídal.
   Dveře se znovu rozlétly a do místnosti opět vstoupil John a za ním sklíčeně ještě jedna postava.
   Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Pocítila jsem vztek i strach zároveň. Nic jsem nechápala.
   Druhým příchozím byl totiž Jim. Dívala jsem se z jednoho na druhého a nevěděla, co si myslet.
   ,,Kdykoli jsem tě mohl zabít a získat součástku. Nicméně tehleten," ukázal prstem na Jima ,,mi slíbil, že ji pro mě získá, když nikomu z vás neublížím. Co jsi mi ale neřekl," opět se ohradil na Jima ,,je, že již ví, co se v součástce ukrývá."
   ,,On to totiž nevěděl." ozvala jsem se tentokrát já. ,,Neřekla jsem to ani Tomovi."
   Celou tu dobu byl zrádcem Jim, jenže to dělal pro naše bezpečí. Snažil se pomoci, ale moc se mu nezadařilo.
    John opět zamířil ke dveřím a ani jednou se na nás neotočil.
   ,,Moc se omlouvám, Isabell. Já ti nechtěl ublížit." omlouval se mi Jim a zároveň propadal panice.
   ,,Klid, to se zvládne. Už jsme tady byli dřív, takže útěk nebude tak namáhavý. Jen mi musíš slíbit, že už s Johnem nebudeš spolupracovat."
   ,,To mi nedělá problém slíbit."
   My o vlku a vlk...do místnosti vstoupil, v ruce držíc Colt. Namířil na Jima, ale jak jsem stála vedle něj, automaticky jsem ho rukou odstrčila, a tak se vyhl kulce. Sama jsem ovšem ucítila palčivou bolest na paži. Na to však nebyl čas.
   Co největší silou jsem kopla Johna do holeně, který se svalil na zem.
   Popadla jsem Jima a utíkala, co mi nohy stačily.
   Bolest v paži sílila, ale skrze adrenalin jsem na ni skoro nemyslela.
   Vyhýbali jsme se strážným a mířili k východu.
   Blížili jsme se a blížili.
    Už jsem měla kliku nadosah, a pak.... jsme se ocitli venku.
    Utíkali jsme co nejdál od skladu. Každým krokem nám ubívaly síly.
    Když jsme byli dost daleko, abychom neslyšeli řev soptícího Johna, zastavili jsme. Zhluboka jsme dýchali a úleva z útěku nás obklopila. Oba jsme se na toho druhého usmáli. Můj úsměv ale brzy zmizel.
   Adrenalinu ubývalo a bolest se začala znovu ozývat. Podívala jsem se na paži a zděsila se. Z rány způsobené kůlkou, která ruku pouze ošklivě a hluboko škrábla, ale neprostřelila, vytékal pramínek krve. Ta stékala z rány přes loket až ke konečkům prstů.
   Zamotala se mi hlava a já se neudržela na nohou. Chtěla jsem se zapřít rukama, ale štiplavá bolest mi to nedovolila.
   Jim ke mně rychle přispěchal, podíval se na mou ruku a zatvářil se sklíčeně. Už teď jsem si přišla jak na pohřbu.
   Vnímala jsem jen na půl. Cosi pozvedlo mé tělo, ale ztrátou krve jsem nebyla schopna vnímat více než tento okamžik.
   Naše hra přešla na vyšší level. Zabíjení už není taková potíž.
   Než jsem se propadla do nicoti, uvědomila jsem si ještě jednu věc. Jestli zemřu, tak den mého narození i den mé smrti se bude schodovat. To není tak špatná představa, hlavně je lehce zapamatovatelná.
................................................................
  Omlouvám se za svou slabou aktivitu. Kapitola teď dlouho nevyšla, jelikož jsem na dovolené v Turecku. Doufám, že se vám líbila a těším se na vaše ohlasy.
   Žanet❤️