Životní příběh

12

   Probudila jsem se do nového dne a nadšená z odpoledního programu se vysoukala na nohy. Okenní tabulky mi dopřály výhled na slunné počasí, takže by se dnešek vzhledem k teplotě mohl vydařit. Přešla jsem ke kuchyňské lince a dala si vařit vodu.
   Pára vycházející z hrnku s čajem provoněla prostory karavanu.
   Pro naplnění žaludku jsem si vybrala chléb s marmeládou. Zatímco jsem se cpala chlebem, projížděla jsem sociální sítě. Nikde nic neobvyklého až na mou fotku s Tomem ve studiu. Ti paparazzi snad vidí všechno. Popisek zněl v překladu nějak takto. ,,Slavný anglický herec Thomas Stanley Holland s neznámou dívkou. Kdopak to asi je? Ať už je to bezvýznamná herečka či obyčejné děvče, Tom na ní může oči nechat. Jak se asi náš románek vyvine?" Jakmile jsem dočetla poslední slova, můj vztek se vzedmul. Já nechci být takto popisována. Prej obyčejné děvče. Já jim za to dám neobyčejnou pěstí. To teprve uvidí.
    Měla jsem chuť do něčeho praštit a přitom jsem byla ráda, že berou náš vztah jako románek.
   Na další úvahy nebyl čas. Musela jsem se připravit na odjezd.
   Venkovní teplota den, co den vrůstala, a tak nebylo za potřebí brát si přepočet vrstev oblečení. Make-up mi přišel zbytečný a hlavně, jestliže by si mě chtěl někdo z novinářů vyfotit, tak ať si poslouží. Třeba si své kroky rozmyslí a radši vytisknou fotku nějaké modelky nežli ,,obyčejného děvčete".
   Auto rodiny Hollandových přijelo přesně v deset hodin. Ti by se načekali, jestliže bychom byli v opačném rozpoložení.
   Nastoupila jsem si do obrovského černého auta. Míst pro sezení zde bylo osm. Ve předu byl Dominik s Nikki, Tomovi rodiče. Ve druhé řadě seděli dvojčata s Patrickem. Jediné volné místo bylo v zadu vedle Toma a Jacoba.
   Zrovna byli uprostřed horké diskuze, během mého seznámení s ostatními členy výletu.
   Sedadla byla potažena černou kůží a voněla novotou. Posadila jsem se na volné sedadlo a nervózně si mnula ruce. Cítila jsem se zde jako vetřelec. Ostatní si povídali a se zájmem poslouchali druhé. Všichni byli nalazeni dosti pozitivně a štěstí z nich doslova sršelo.
   Snažila jsem se zabavit internetem, ale jakmile se mi na mysli vzedmula vzpomínka z rána, opět jsem telefon uzamkla. Opřela jsem se o okénko a pozorovala krajinu. Anglie i Turnov se nacházejí na stejné planetě, a i přes to jsou tak odlišné. Sešedlý Turnov vystřídala zeleň Anglie. V ulicích byl cítit i odlišný vzduch.
   Z myšlenek mě do reality vrátilo oslovení mé maličkosti. Snažila jsem se určit, ze kterých úst byly vydány ony hlásky.
    Když jsem se ohlížela po zdroji, všimla jsem si Jacobovy tváře zračící otázku
   ,,I am sorry. What did you say." Otázala jsem se výrazem upnutým pro nevinnost. Jacob se rázem usmál a zopakoval svůj dotaz.
   ,,Byla jsi už někdy v Brightnu?" Zněl překlad ony otázky.
    ,,Ano se školou, ale tahali nás jak psy, a tak jsme si ho nestihli patřičně prohlédnout."
Myslím, že Jacob Batalon je znám spíše rolí Neda Leedse, ale pro případ nedostatku znalostí Spider-mana by se hodil popis. Jacob je obtloustlý dvacetidvou letý herec s čokoládově hnědou kůží a vyholenou hlavou. Občas mi případá pomátlý, ale smysl pro humor mu nechybí.
   ,,Jen počkej, to neznáš Nikky. Na konci dne neucítíš nohy." S dokončením věty jsem jemně vykulila oči a pozvedla obočí. Můj výraz mluvil za vše. Zračily se v něm obavy o Nikkinu psychiku, humor od Jacoba i nervozita z akce. Když si kluci mého výrazu všimli, rozesmáli se na celé kolo.
    Nemohla jsem odolat a přidala se k nim. Zbylí Hollandovi se na nás otáčeli s otázkou v očích a my je jen odbyli rukou.
   Cesta trvala asi tak 90 minut. Bolelo mě břicho z přebytku smíchu.
   Ti dva se ale sešli. Jeden lepší než druhý. Snad i puberťáci mají více rozumu a seriozity než oni dva.
   Brighton je neuvěřitelné místo. Hlavní turistickou atrakci představují pláže. Nachází se zde také královský palác Royal Pavilion, postavený pro prince regenta na počátku 19. století. Nejstarší budovou je kostel sv. Mikuláše, ketrý jako jediný odolal vypálení města.
    Hodiny pomíjely a jak Jacob slíbil, tak se také stalo. Pomalu, ale jistě mi začaly odumírat nohy. Našteští se naše výprava chýlila ke konci a já se blížila postele. O příspěvku do publicistického světa jsem se Tomovi radši nezmiňovala, ale nejspíš to ani nebylo zapotřebí. Domnívala jsem se, že již byl tímto faktem obeznámen.
   Tomovi bratři jsou velice přátelští a jejich společnost příjemná. Rozhodně se s nimi nevidím naposledy.
   Cestou domů jsem pocítila únavu, ale byla jsem pevně rozhodnutá jí nepodlehnout. Naposledy mi obavy z chrápání neusnadnili život.
   Občas jsem se pokoušela Toma pozorovat, ale nenápadnost nebyla moje silná stránka, a tak jsem toho radši nechala. Slunce začalo zapadat a my byli v půli cesty.
,,Takže, líbil se ti výlet." Poptával se v překladu Tom.
,,Jistě. Asi mi odumřou nohy, ale výlet se vydařil."
   ,,To jsem rád. Bratrům se zdáš fajn."
   ,,To oni mně také. Je zřejmé, že jste rodina."
   ,,Mimochodem viděla jsi na internetu ten příspěvek o nás dvou." Nervozně ze sebe vyloudil a pohledl na mě. Obávala jsem se, že se zeptá.
   ,,Ano. Ale nejlepší bude to ignorovat. Jsi slavný a poznámky tohoto typu se daly čekat." Přikývl a dál to nerozebíral.
Ke studiu jsme přijeli docela pozdě, ale tak nevadí. Celá utahána jsem ulehla do postele a náhle usla. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem ohledně následujícího dne špatný pocit. Snad se mé předtuchy nevyplní.
................................................................
Ahoj všichni,
doufám, že se vám nová kapitola líbila. Těšim se na vaše ohlasy.
Žanet