Životní příběh

21

Za rodinou Hoodových jsme odjeli již brzy z rána. Ať jsem se jakkoli snažila, nezabránila jsem nikomu z party jet také. Pět osob si tak nervózně posedávalo v autě a snažili se rozproudit konverzaci.
Vyhlížela jsem oknem na krajinu a vyhledávala jakýkoli důvod obávat se vznětlivosti Johna Colemana.
V poslesní době jsem byla doslova posedlá otáčet se a rozhlížet na všechny strany, v zámínce zahlédnout kohokoli s podezřelým chováním.
Nikomu z party jsem neřekla o snech v nichž se i John jakožto tyran objevuje. A o čem jsem se tuplem nezmínila bylo, že je jako ovce porážel jeden po druhém.
I dnes jsem do těchto nevítaných snů byla vtažena. Stejně jako minule jsem jako jediná přežila Johnův hněv a pocit, jež mě poté zaplavil, byl horší než sama smrt. Byly to výčitky vyplývající z nedostatečného snažení.
Krajina za oknem se měnila a pohybovala velikou rychlostí. Míjeli jsme lesy, sady i pole. Zelená se měnila v hnědou a naopak. Paprsky slunce ozařovaly rostlinstvo a modré nebe vše perfektně dokreslovalo.
Byla jsem nervózní z onoho setkání. Nevíme komu v tuto chvíli věřit.
Tom zřejmě myslel na totéž, jelikož se tvářil zasmušile a často se mu na čele objevila vráska. Podívala jsem se po ostatních, jenže ti zřejmě mé ani Tomovi obavy nijak zvlášť nesdíleli.
Jeli jsem něco přes dvě hodiny, když se ozval Tomův hlas jakožto řidiče.
   ,,Jsme tu," jeho tón zcela jasně nezněl nadšeně či vzrušene z dobrodružství.
Sevřel pevně volat a zabočil na prašnou cestu.
Přijeli jsme k obrovskému a trochu zestárlému domu. Omítka dříve bývávala jasně bílá, ale jak vítr vzdouval prach, nanášel ho na zdi domu. Za domem měli rozlehlé pole rozdělené na čtyři díly. Nejmenší z nich sloužil jako záhon na zeleninu, další jako trávník a ten předposlední jako pole na obilí. Největší plochu zabíral ovocný sad.
Vystoupili jsme z auta a nasáli do plic venkovský vzduch.
V dalším okamžiku jsme si už razili cestu k domovní verandě. Nervózně jsme kladli jednu nohu za druhou a otáčeli se po ostatních členech party.
Přistoupili jsme k domovním dveřím a Tom na ně zaťukal. Zaslechli jsme blížící se kroky a později cvaknutí zámku. Ve dveřích se vynořila přesná a hlavně živá kopie Alexe Hooda.
   Vysoký muž s hnědými vlasy. V pubertě jistě býval velice pohledný. Teď mu tváře okupovaly vrásky stresu a ve vlasech se začínaly objevovat šediny. Zajímalo by mě, zda by takto vypadal, i kdyby jeho bratr Alex žil, nebo to byly pouhé pozůstatky stresu a ztráty.
   ,,Hele děcka o žádný sladkosti nestojím, jasný?"
    Všichni jsme se po sobě ohlédli a na obličej nahodili nechápavý výraz.
   Georg už už zavítal dveře, když jsem do futer vrazila nohu.
   ,,Nejsme zde kvůli sladkostem, ale Alexovi." Vyděšeně ke mně zvedl hlavu a pohledem se mi zavrtal do očí, jako by v nich hledal pravdu. ,,Nevím," pokračovala jsem v klidu. ,,Co vám řekla policie, ale my víme jak váš bratr zemřel. A chceme od vás, abyste nám pomohl ho pomostít a potrestat muže, co za smrt vašeho bratra nese zodpovědnost." Georg vykulil oči ještě víc, až jsem se bála, že mu z důlků vypadnou. Dokonce i na Tomově tváři se zračili pochyby. Až později jsem si uvědomila, že jsem vše vychrlila moc rychle a naráz.
Pro překvapení všech, rozevřel roztřesenou rukou dveře dokořán a nechal nás vstoupit dovnitř.
Vnitřek domu vypadal přesně tak, jak by se na menší farmě dalo čekat. Postarší nábytek, všude květiny a zelenina ze zahrádky.
Prošli jsme chodbou a ocitli se v obývacím pokoji. Byla to veliká místnost, kde se kolem jedné ze stěn táhl hnědý gauč. U protější stěny byly skříně a na nich velice stará televize.
Posadili jsme se na sedačku a čekali. Georg odešel do kuchyně připravit pití a my se šeptem domlouvali na dalším postupu.
Když Georg přišel s limonádou na tácu, stále se tvářil nevěřícně. Přisedl si na židli naproti sedačkám a otevřel pusu. Nic však neřekl.
,,Víme, že je toho trochu moc. Tato neblahá událost se přihodila již před několika lety a ani policie vám neřekla nic ztrhujícího. Jenže my nejsme policie a o smrti vašeho bratra víme docela hodně."
,,Hodně možná, ale né všechno," odvětil Georg hledící na prázdnou část místnosti. ,,Vím, kdo ho zabil. Vím kdy i kde se to stalo, jen smysl té vraždy mi stále uniká. Vím, že ho nechal zabít John Coleman a že Alex zemřel na parkovišti studia v Anglii."
,,Jak," ozvala jsem se jako jediná. ,,Jak můžete vědět, co se stalo?"
,,Já tam totiž byl. Alex mi poslal zprávu, že se na tom parkovišti musíme co nejdříve sejít. Prý provedl nějakou hloupost a musí vše mapravit," Georg na chvíli utichl, nadechl se a pokračoval. ,,Přijel jsem na to parkoviště a viděl bratra utíkat. Někdo ho pronásledoval. Alex upadl a snažil se dostat na nohy, jenže pak ho dostihl ten muž v kápi. Neviděl jsem mu do tváře, ale jistě se v té vraždě vyžíval. Pak vytáhl pistol a vystřelil. Na to začal Alexe prohledávat a zdál se být naštvaný, když u něj nic nenašel. A tady to máte. Víte vy děti snad něco víc?" Nedalo se jeho hořkému podtónu odporovat. Samozřejmě, že se zlobil. Alexe zabili přímo před bratrovýma očima.
   Čekala jsem, zda někdo z party promluví a osvětlí Georgovi důvod, proč byl jeho bratr zabit. Nicméně nikdo nepromluvil.
,,John Alexe zabil kvůli součástce. Alex vynalezl nějaký jed. Nejsme si jistí, jak funguje, či co způsobuje. Konečným výsledkem je ovšem smrt. Alex ten jed vytvořil, jenže pak si uvědomil, co způsobil a rozhodl se jednat. Ukradl jed a utekl. Nejspíš ho chtěl dát vám, abyste ho zničil či uschoval před Johnem a jeho kumpány. Jenže ho zabili dříve, než vám součástku stačil předat." Vyjeveně na mě zíral a chvíli co chvíli otevřel pusu, že odpoví.
,,Něco nechápu. Je to jed nebo součástka, o čem se bavíme?"
,,Obojí. Ten jed je schován v součástce. Tu otevře pouze otisk Johna Colemana. To je také důvod, proč jsme za vámi přijeli. Potřebujeme vaši pomoc se zničením jedu. Jste naše jediná naděje." Přestože jsem zněla skutečně zoufale, jeho reakce nás všechny překvapila.
   ,,Heleďte děcka, jste vážně statečný, když chcete tu součástku zničit. Taky jste ale hloupý, jestliže se chcete postavit Johnu Colemanovi. Tuhle válku nemůžete vyhrát. Nepomůžu vám, protože si myslím, že jen tak z toho všeho vyváznete živý." Jen co to dořekl, se otičil a vyšel z místnosti. Všichni se po sobě podívali s otázkou ve tváři.
Nikdo nevstával, a tak vše zůstalo opět na mně. Zamířila jsem ke vchodovým dveřím a vyšla na verandu. Georg se opíral o dřevěné zábradlí, které v záři slunce nabíralo měděný odstín.
   Přistoupila jsem k němu a spustila:
,,Je zde vážně pěkně. Nedivím se vám. Taky bych se radši zatoulala někam na venkov i se svou rodinou a všem těm pohromám utekla. Tak jako Vy." George se na mě ohlédl, ale neodpověděl. Prohlížel si můj obličej a já byla rozhodnutá, neuhnout pohledem jako první. Když stále neodpovídal, znovu jsem spustila. ,,Nás nazýváte děcky, jenže co jste potom Vy? Každý člen naší party má desetkrát více kuráže než Vy. Důvod proč jsme stále naživu a proč znovu a znovu zkoušíme zničit tu součástku je ten, že tam venku, ať už v Británii či v Česku, má každý z nás rodinu. Copak vám už nezbyl nikdo o koho se bát, protože jestli nám nejste ochoten pomoci, John vyhraje. Bez vás nemáme nejmenší šanci ho porazit, a tak nakonec jistě zemřou i někteří z vašich přátel či rodiny. Pro nás už taky neexistuje možnost úniku. John se o naši smrt postará, ať už zvítězíme nebo ne. Váš bratr chtěl součástku zničit právě proto, aby nedošlo ke genocidě. Ať už o tom svět ví nebo ne, váš bratr byl hrdina. Vzchopte se a pomozte nám, aby jeho hrdinství nepřišlo vniveč." Dlouhou chvíli panovalo všude ticho. Jako by se čas zastavil. Stromy se neohýbaly pod náporem větru, ptáci nepoletovali na obloze, a ani já nedokázala z napětí dýchat.
,,Máš pravdu. Konečně mám šanci bratra pomstít." Obrátil se ke mně celým svým tělem, napřáhl ruku a natáhl ji ke mně. ,,Pomůžu vám." S rozhodným hlasem ke mně přitáhl ruku ještě blíž a já ji s radostí přijala.
Konečně máme šanci vyhrát a zachránit všechny, na kom nám záleží.
................................................................
Ahoj lidičky❤️, tak co si zatím o Georgovi myslíte? Pomůže Isabell, Tomovi a ostatním v záchraně světa, který nic netuší? Nebo se nakonec zachová jako zbabělec?
Doufám, že teď budu mít více času na psaní a kapitoly by mohly vycházet častěji, ale nic neslibuji.
   Žanet❤️