Životní příběh

16

Ráno jsem se probudila do slunečného dne. Mraky pluly po obloze a na nebi vytvářely bílé obrazce.
   Vyrazila jsem do studia s ponurou náladou. Nejsem si jista, zda to bylo kvůli včerejší události, či už mě prostě nebaví být bezbranná.
   Studio bylo v plném provozu, a tak jsem se dala do práce. Pomáhala jsem s překlady a organizací. Občas jsem se ohlédla po Tomovi a jeho výraz hovořil za vše. Byl roztržitý a zřejmě myšlenkami zcela jinde jako já.
Když jsem procházela kolem skupinky zaměstnanců studia, zaslechla jsem jejich zajímavou konverzaci.
,,Už to jsou dva měsíce od nalezení těla a nikdo stále neví, co se stalo a kdo je vrahem. To abychom se báli chodit ven." Anglicky mluvili opravdu rychle, ale za dobu pobytu jsme se už naučila rozumět rychlé řeči.
Když mi skončila pracovní doba, rozeběhla jsem se do karavanu.
    Měla jsem určité podezření a chtěla si ho buď potvrdit, či vyvrátit.
Do počítačového vyhledávače jsem zadala 'Nalezené tělo u anglického studia.' Okamžitě se mi vynořilo několik stránek hovořících o našem studiu.
'Muž kolem třiceti let byl nalezen mrtví s kůlkou v čele mezi karavany pracovníků studia. Nikdo dosud neví proč, či kdo onoho muže zabil. Pro více informací sledujte náš web.'
Všechno do sebe začalo zapadat. Součástka ze stroje byla nalezena mezi karavany. Co když ji tento muž ukradl, když zjistil, co se plánuje. Naneštěstí ho zabili dříve než mohl cokoli udělat. Součástku pak našel Tom. Otázkou je, kdo je ten mrtvý muž.
   Ať jsem se snažila sebevíce, nic jsem nenašla.
   Po půlhodině hledání jsem to vzdala a rozhodla se začít s něčím jiným.
    Ve studiu jsem si vypůjčila dřevěnou nástěnku a do ní jsem zašpendlila veškeré fotky a provázky, co jsem prozatím našla.
   Když jsem byla hotová, zasunula jsem nástěnku pod postel a prostěradlo přehodila přes okraj lůžka až na zem.
   Při vyhledávání informací o tajemném muži jsem narazila na hlavní stránku zdejší knihovny. Doufala jsem, že bych mohla najít nějaké informace o muži mrtvém či vražedném právě v knihovně.
   S Tomem jsem od nehody nijak moc nekomunikovala, ani s nikým jiným, ale stále mi v hlavě vězí události posledního týdne.
  V knihovně jsem začala vyhledávat informace. Naštěstí jsem k mému průzkumu nějaké materiály našla.
   Obrovské knihy byly pokládány na sebe do sloupu jedna po druhé. Když jsem jich o strojích, historii města i vědě nasbírala asi tak dvacet, razila jsem si cestu k novinám. Z kupičky jsem jich několik vytáhla a tím začala zábava.
   Nad tou hromadou jsem byla hodinu od hodiny utahanější. Už jsem skoro hlavou spočinula na stránkách jedné z knih, když mě z dřímoty vyvedl obrovský nápis kapitoly.
Plyn, co rozpozná dominantní.
   Udivěně jsem na nápis zírala.
   'Vědec jménem John Coleman přišel s novým objevem. Vytvořil stroj, který rozpozná dominantní a nezvladatelné jedince. Tento šílený vynález byl okamžitě vyřazen a náš vědec už teď ve svém objevu nesmí pokračovat.'
   Pod textem byl další odkaz.
   'John Coleman byl nalezen mrtví ve svém bytě. Podle zdrojů spáchal sebevraždu požitím množství léků.'
   Začala jsem hledat Johnovu fotku. Byl to muž s hnědými vlasy, modrýma očima a vysoké postavy. Ovšem, co je hlavní, byl to ten ohava ze skladiště. Tento nález svědčil o tom, že svou smrt sabotoval a stroj vylepšil smrtícími účinky. Jestliže je ale tak chytrý, k čemu je mu součástka.
Hledala jsem plány stroje, ale když jsem je našla, součástka nebyla k zakreslena. To znamená, že je stroj kompletní a že za přehozem součástky se nachází cosi skryto. Část přístroje není to, za co jsme ji měli.
Vyrazila jsem za Tomem a společně šli do jeho karavanu. Z malého sejfu jsme vyndali součástku a průzkum může začít.
Předmět jsem obrácena v rukou a různě prohlížela, ale stejně se nic nedělo.
   ,,Vážně jsem myslela, že to vyjde. Co jen dělám špatně." Sklesle jsem předmět pozorovala a jak je mým zvykem, ruce povolily a součástka spadla na zem. Jedna z částí odpadla a my měli šanci, zahlédnout malý prostor s nakresleným oválem. V oválu se linuly čáry připomínající otisk prstu. Jak se ukázalo, má úvaha byla správná. Vzhledem k situaci byl klíčem nejspíš prst Johana Colemana. Jenže jak získat ten otisk. Uříznot mu prst, unést ho či snad nějak vytvořit totožný. Pak mě ale napadlo, že ve filmech stačilo mít lepící pásku a otisk.
,,Pojedu do skladu." Vyhrkla jsem z nenadání a Tom se rozkašlal, když mu zaskočil kus jídla z mého oznámení. ,,Vydám se tam jako pošťák, získám otisk a pojedu zpět. Co by se asi tak mohlo stát?" Ovšem na svou řečnickou otázku jsem i já znala odoveď. Ani jednomu se ovšem nechtěla vyslovit, či na ni jen pomyslet.
Tom si vzdechl prohrou argumentů a hned jsme si razili cestu za ostatními z našeho nového týmu.
Zašli jsme pro Jima a společně vyrazili za dvojčaty.
Samozřejmě, že se jim můj plán nezamlouval. Kdo by také věřil, že se o sebe holka dokáže postarat bez mužské pomoci. Nicméně neměli ani ponětí, co dokážu.
Byl zde ještě jeden menší problém. Neuměla jsem řídit a nebylo mi osmnáct.
Nakonec jsme se dohodli, že pojedu já i Tom. On bude za volantem a já zařídím tu věc s otiskem.
Slunce zapadalo za horizont a hlásilo konec dne. Už nemám příliš času, co jedu zpět do Čech. Musíme si pospíšit.
Domluveni jsme byli, že akce vypukne druhého dne z rána. S Tomem jsme si ještě probrali pár podrobností a krycí slovo. Trochu dětinské, ale zábavné. Nakonec jsme se shodli na slově modrá.
,,Co je asi v tom železném obalu. Musí to být důležité, když se otevře otiskem. Zvažoval Tom.
,,Myslím, že je tam něco ke stroji. Něco nenahraditelného. To zjistíme již zítra. Doufám, že vše dopadne dle plánu."
,,To já také." Přitakal Tom. ,,Jak jsi vůbec přišla na ten otisk?" Tázal se Tom dosti nevěřícně.
,,Něco mi na celém tomto případu nesedělo, a tak jsem se snažila zjistit informace o stroji a o tom chlapovi ze skladu. On se jmenuje John Coleman. Býval vědcem a dnes je mrtvolou. Před měsícem spáchal údajně sebevraždu a včera nás chtěl zabít. Takže jeho smrt byla sabotáž. Součástka není součástka a jediný kousek nevyřešené hádanky, je mrtví muž před studiem."
,,Myslím, že se to časem celé rozuzlí." Řekl nadějně. ,,Tedy aspoň v to doufám. Měli bychom se na zítra vyspat." Pronesl a zamířil k východu z karavanu.
,,Tome" Oslovila jsem ho a nadechla se. ,,Jsem ráda, že jsme se potkali, ať se stane, co chce." Tom se lehce usmál a odvětil.
,,Já také" Vyšel z karavanu a já se tělem zabořila do načechraných přikrývek postele.
Kašlala jsem na hygienu, podlehla únavě a tvrdě spala.
Poslední, co mi přišlo na mysl, byla radost za rozhovor s Tomem a prosba k vyšší moci o pomoc na zítřejší akci. Jen, aby vše proběhlo v pořádku.
................................................................
Ahoj všichni. Doufám, že se vám kapitola líbila. Omlouvám se, že mi trvala tak dlouho, ale jsem zrovna na praxi a nemám dost volného času na psaní. Děkuji za vaši podporu a 1K přečtení.
Žanet❤️