Životní příběh

4

Celé týdny jsem nedávala při hodinách pozor. Známky se mi nijak nezměnily, ale mé chování trochu ano. Po příchodu na intr jsem ulehla do své postele a celá utahaná vstně z nic nedělání si šla číst. Zatímco si holky povídaly já přemýšlela o jiném světě. O světě s magií, příšerami a nebezpečím. Vlastně jsem přemýšlela o pohádkách. Ráda bych se ocitla v nějakém takovém příběhu a zažila dobrodružství a lásku. Trochu mi příde, že pojem láska ostatní kolem mě chápou trochu jinak. Když jsem potkala Toma, dodalo mi to naději, že možnost na štěstí je tu vždy, ale začínám pochybovat. Ráda jsem snila o tom, jak poznám svou životní lásku a že si budeme opravdu rozumět, ale zřejmě je to nemožné. To je další důvod mé obliby filmů a knih. Lásku tam popisují tak skutečně, tak realisticky, jenže pak se vrátím na zem a chce se mi plakat. Nejsem typ člověka, co hovoří o svých citech, a tak radši vložím své myšlenky do alternativní reality a pohrávám si se skutečností. Jistě je to trochu ukvapené, přeci jen jsem na světě poměrně krátkou dobu, ale tento svět se pomalu hroutí. Nebýt mých přátel, rodiny a literatury, byla bych ztracena. Pro ty, co se ve mně začínají ztrácet, jsem snílek. Zatímco jdu na večeři, měním příběh určítého filmu svým příchodem. Zatímco jedu na dovolenou a poslouchám hudbu, přestavuji si, jaké by to bylo v nějakém videoklipu vystupovat. Často neposlouchám dění kolem sebe a stejně při pokládání otázek ostatními, znám odpovědi. I když si s Tomem stále píši a stal se mým nejlepším kamarádem, jsem skutečně ztrápená. Představte si, že celý život o něčem sníte a když se tak stane, je to jiné. S Tomem jsem to pociťovala stejně. Od té doby, co jsem ho skutečně poznala, jsem se na svět začala dívat z jiné perspektivy a štve mě, že mě to dráždí. Ať někdo z mého okolí udělá cokoli, myslím, že je to špatně. Ať si kdokoli povídá cokoli, nedokážu se s nimi shodovat v názorech. Už nemůžu. Vůbec netuším, proč to tak je, ale nesmí se ze mě stát škorohlík, i když přetvářky nesnáším. Cítím se obklíčena svými temnými pocity a myšlenkami a nemohu přes ně vyjádřit svá pozitiva.
   Vždy jsem byla kamarádská  a potřebovala jsem ostatní v čemkoli. Teď mě baví samota a myslím, že v mé praxi je to špatný postoj. Trochu mi příde, že za změnu nemůže jen Tomův příjezd, ale také střední. Změna lidí a přístupu. Nevím, ale ať už je to cokoli, potřebuji být milá ke všem kolem sebe, i když se mi nechce. Usínala jsem s pocitem viny a slzami stékajícími po tvaři.
   Druhý den jsem jela domů a psala si celou cestu s Tomem. Vždy jsem byla trochu praštěná a v konverzaci s ním jsem opět vyjádřila svou šílenou stránku. Byla jsem ráda, ze existuje alespoň skupinka lidí, co mě dokáží rozesmát a že mezi ně patří i on.