Životní příběh

23

   George se vedle mě usadil na gauč a spustil: ,,John nám vždycky záviděl. Mně a Alexovi. Byli jsme dva na věci, na které ostaní byli sami. Společně jsme porazili každého, kdo se nám postavil. Společně jsme měli nejlepší známky ve třídě, protože jsme si samozřejmě radili. Společně jsme zbalili i první holky. John byl vždycky mocichtivý. Všem říkal, jak bude nejmocnějším mužem planety. Pak ale zjistil, že k uskutečnění plánu potřebuje pomoc od jednoho z nás. John si s Alexem vždy rozuměl víc než se mnou. Dohodli se spolu a John Alexe přijal do práce chemika. Všichni mysleli, že pracují na chemikáliích, co by mohly nějak pomoct světu. Nejspíš si to myslel i Alex.
    Když se pak snažil utéct, věděl jsem, kdo tu vraždu naplával, ale nevěřil jsem, že by byl John něčeho takového schopen. Když za mnou přišel požádat o pomoc poprvé, pochopil jsem, že už pro něj rodina nic neznamená. Johna už jsem nepovažoval za součást rodiny, a tak jsem ho vyškrtl i z nástěnky. Nikoho dalšího už na světě nemám. Kromě Johna. Chvílemi jsem mu chtěl i pomoct, jenže náhle po Alexovi smrti umíral jeden vědátor za druhým. Rozhodl jsem se s tím něco udělat. Oznámit všem pravdu o tom, co se děje, jenže pak zemřel. Nevěděl jsem, že to byla fingovaná smrt. Rozhněvalo mě, když se objevil u vchodových dveří. Kdybych někomu řekl, že takzvaný mrtvý John se objevil u mích dveří, získal bych vstupenku do cvokárny. A tak jsem byl zticha a nezmiňoval se o mrtvých bratrech."
    ,,Proč jsi to ale neřekl nám?" Otázal se okamžitě Tom.
    ,,Protože jsem nemohl vědět zda vás sem John nepřistrčil schválně. Když jsem si uvědomil, že se jedu chcete zbavit, začal jsem vám důvěřovat a měl jsem chuť vám vše vysvětlit, jenže k tomu pak nedošlo." Povzdech si George a zadíval se mi do tváře. Čekal na odpověď a obával se nejhoršího.
,,Je snad ještě něco, co ste nám zatajil?" Otázala jsem se, když už ostatní mysleli, že neodpovím.
,,Nevím," odpověděl a bylo vidět, že se snaží vzpomenou na cokoli. ,,Asi to, že zbožňuji banánový koktejl." Pokus o vtip zřejmě prolomil ledy, protože všichni se usmáli nad Georgovou odpovědí. Nejspíš nám řekl vše, co ví, ale co když neví všechno.
Nicméně už jsme se na George nehněvali. Nebo alespoň né tak, jako předtím.
    Nasnídali jsme se, uklidili a začali s akcí "Zničení jedu". George nás odvedl do místnosti s dveřmi polepenými různými vzorci a tabulkami. Vstoupili jsme do místnosti, v níž otevřením dveří vířily sloupy prachu. Závěsy byly zatažené a jediný pramínek světla vycházel z futer otevřenými dveřmi.
   Vkročil jsme dovnitř a většinu z nás okamžitě uchvátil záchvat kašle. George v místnosti roztáhl závěsy a vypustil dovnitř paprsky slunce.
   V pokoji se nacházely řady stolů obklopených vědátorskými předměty. Vypadalo to tam jako po návalu laviny. Zasypané stoly skoro nebyly vidět, nebýt vysokých nohou a ostrých rohů.
   ,,Mělo by zde být dost informací a návodů ke zničení jedu. Měli bychom ty papíry roztřidit. Co by nám mohlo být k užitku na jednu hromadu. Vše ostatní na druhou." A tak jsme začali, brali jsme si do rukou jeden papír za druhým a pokládali na jednu z hromad. Mikroskopy, zkumavky a baňky jsme nechali tam, kde byly. Akorát jsme je museli očistit, neboť kvůli prachu se skoro nedaly požívat.
   Po několika hodinové práci místnost konečně nevypadala jako po bouři. Na stolech byly kupičky potřebných listů papíru a v krabicích na zemi ty nepotřebné.
   Bez dalšího otálení všichni vyrazili do kuchyňe, kde jsme si celí vyhladovělí připravili oběd. Zeleniny zde měl George opravdu přemnoženo, a tak jsme si ukuchtili salát a Jim si nakrájel sýr s chlebem a máslem.
Zbytek dne jsme spolu hovořili o všemožných věcech. Vtipy létaly jeden po druhém a hlasitý smích se rozezníval po celém domě.
Kolem desáté se naše malé shromáždění rozpustilo a všichni zamířili do svých pokojů.
Procházela jsem chodbou lemovanou rodinými fotkami a obrazy. U jedné takové fotografie jsem se pozastavila a zadívala se na mladíka s rozčepýřenými vlasy. Mezi Georgem a Alexem se nedal rozpoznat rozdíl, ale zde bylo zcela jasné, kdo je na fotce. Alex se přehraboval ve štosech papírů a únava na něm zanechala kruhy pod očima. Když jsem se na fotku zadívala pozorněji, uvědomila jsem si jednu zásadní věc.
Jako trefená bleskem jsem utíkala na druhou stranu chodby a míjela jedny dveře za druhými. Svůj objev jsem mohla prozradit komukoliv, a přesto byl můj cíl jasný jako zářivý bod v temnotě. Rozrazila jsem Tomovi dveře a zůstala vyjeveně stát na prahu.
   Tom byl do půl těla nahý. Vrchní část těla mu prorůstaly svaly přes trička tak nevýrazné. Opálená kůže působila až tropickým dojmem.
Tom už už rozepínal poklopec, když jsem si odkašlala, abych odkázala na svou přítomnost. Neohrabaně a s leknutím se obrátil a při tomto nepovedeném pohybu se mu nohy zvláštním způsobem ohnuly a Tom upadl. Válel se na podlaze jako by ho smetlo stádo koní a ohromeně vzhlížel k mému obrysu.
    ,,Přestaň si válet šunky a pojď se mnou." Byla jsem zcela uchvácena Tomovím tělem, že bych se nejradši otočila a celá rozjařená jako dítě utekla pryč. Schovala bych se kamkoli, kde by mě Tom nenašel a kradmo bych si v hlavě opakovala tento zážitek. Sekundu po sekundě. Bohužel jsem měla povinnost vůči akci, a tak jsem nerada od nápadu s útěkem odstoupila.
   Stále s nechápavým výrazem se přesunul do chodby a následoval mě k oné fotce. Nejdřív se na ni zahleděl a pak se stále nechápající a polonahý obrátil ke mně.
   ,,Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mě vytáhla z pokoje? Protože jestli ti jde o to, vidět mě nahého, stačilo říct." Znovu se zahleděl na fotku a pokračoval. ,,Oba byli šprti. Alex zde vypadá jako na šestnáct. Býz obklopen takovou hromadou papírů, by mě zabilo. A ty vzorečky ..." Nejdříve vykulil oči na fotku a pak i na mě. ,,Proto si za mnou přišla. Kvůli téhle fotce?" Mlčky jsem přikývla. ,,Toto je objev století. Musíme mluvit s ostatními." Bez dalších rozmluv vyrazil za ostatními, kteří se s ním v chodbě během pěti minut znovu objevili. Vystřelil svým ukazovákem k fotce a zamířil ho na papír v Alexově ruce.
,,Tak takhle ten jed vytvořil. To znamená, že znám i protijed. Problém je stále s tím otiskem. Tak nebo tak musíme Johna navštívit." Už jsem pomalu ztrácela nervy z jejich nevidomosti. Stačilo se pořádně zahledět na fotku.
,,Nemusíme nic. Jen se podívejte znovu." Dokonce i Tom se tvářil nechápavě. Prstem jsem namířila na další z papírů, které se na stole nacházely.
,,Vytvořil okliku." Radostně vykřikl George. ,,Je ješte jeden způsob, jak obal otevřít. Zřejmě se v něm nachází slabé místo." Všichni včetně mě jsme na George pohlédli a čekali na vysvětlení. ,,Ten obal je z Karbynu, takže se nedá jen tak zničit. Alex ale část zakryl cínem. Pod tou částí jsou nejdůležitější kabely. Stačí se zbavit cínu a jste v srdci obalu."
Nikomu z nás ještě nedošlo, jak moc dobrá zpráva to je.
   ,,Jakmile součástku zničíme, budeme se muset zbavit i fotky. Je na ní ten vzorec." Odvětil zamyšleně Tom. Všichni přikývli a vydali se zpět do pokojů.
   ,,Víš, co to znamená." Obrátila jsem se na Toma. ,,Že budeme hrdinové, co zachrání celý svět."