Životní příběh

27

Měla jsem takový sen. Jako hvězda se vznášet v prostoru bez gravitace. Jen tak plout tmavým prostorem a nevnímat nic jiného než pohyb ostatních vesmírných těles. Podobně se cítím v moři, když se nechávám nést vodou a plavu na hladině, a tak nějak jsem se cítila i teď. Povznesená nulovou gravitací ve vzduchoprázdnu. A když myslím ve vzduchoprázdnu, tak míním bez vzduchu. Jako opravdu bez vzduchu. Zapomněla jsem dýchat!
Projela mnou vlna hrůzy z nečekaného poznání. S touto vlnou jsem se také zhluboka nadechla a otevřela oči.
Ležela jsem na zemi a v kroužku se nade mnou krčili čtyři kluci. V jejich tvářích se mísilo překvapení s úlevou. Překvapeně jsem se kolem sebe rozhlížela, když mě cosi zatlačilo v ruce. Malá zkumavka s tmavě modrou látkou se v paprscích slunce tyrkysově leskla. Pomalu jsem ji položila na zem a pokusila se postavit.
,,Do té pracovny jsi chodit neměla," začal jeden z nich mluvit. ,,Ale aspoň jsme získali ten jed. Ty oblaky v pracovně naštěstí nebyly moc jedovaté, takže se ti nic nestalo. Omldlela jsi kvůli nedostatku kyslíku, ale kromě otřesu mozku by ti nic být nemělo. Nebolí tě náhodou hlava? Když jsi spadla byla to pěkná šlupka, takže by sis asi měla jít odpočinout a moc se nenamáhat." Když domluvil, významně na mě pohlédl jakoby s otázkou v očích.
,,Promiňte, ale kdo jste." Otázala jsem se. Má reakce všechny překvapila, což rozhodilo i mě. ,,Kde to jsem? Co se stalo? Kdo jste vy? A proč mluvíme anglicky?"
,,O čem to mluvíš, Isabell?" Otázal se nejmladší. ,,Ty nikoho z nás nepoznáváš?"
,,Ne nikoho. Možná kromě jeho." Vztyčila jsem ukazováček a namířila ho na velice pohledného maldíka. ,,No to mě podrž. Ty jsi Tom Holland. Jsem ve stejné místnosti jako Tom Holland. Nemůžu tomu uvěřit. Podepíšeš se mi?" Tom na mě vyvalil oči ještě více a hlavou se přesunul k nejstaršímu. O něčem si šeptali a vypadali přitom zoufale.
,,Dobrá," začal Tom. ,,Odpovíme ti na všechny otázky, co tě napadnou. Kluci odvedete ji do obýváku a my přineseme něco na posilněnou." Dva stejně vyhlížející kluci mi rukou ukázali cestu a já mlčky odešla daným směrem. Usadila jsem se na gauč a jen bezmyšlenkovitě pozorovala okolí. Potajmu jsem se snažila zaznamenat každý moment, každé okno a dveře.
Probudila jsem se v cízím domě, takže ať nečekají, že tu zůstanu. Nejstarší se usadil do sedačky naproti gauči, na stůl položil pár panáků a rukou začal ostatní představovat.
,,Tohle je Jim. Znáte se ze školy. Tohle je Tom Holland. Vedle pak jeho dva bratři,  Sam a Harry. A má jméno je George. Společně se snažíme zachránit lidi, kteří ani netuší, že jim cokoli hrozí. Jeden vědec, jménem John Coleman, donutil mé dvojče vytvořit jed, který se teď paradoxně snažíme zničit. Co by jsi ještě měla vědět, je to, že John a já, jsme bratři." George domluvil a já se zacítila velice v nevíhodě. Co si teď počnu? Říká mi pravdu? A co si o Georgovi mám myslet, když je Johnův bratr?
,,Fajn, takže zachraňujeme lidi?" Otázala jsem se. Odpověď však zněla nerozhodně a nejistě. ,,Tak nějak." Zabrblal každý z nich.
,,Můžu se zeptat, kde je toaleta? Ještě furt je mi trochu nevolno." Bez jakéhokoli ústního projevu mi George posunky naznačil, kam jít. Když jsem ovšem procházela chodbou, místo abych zatočila do leva, zatočila jsem do prava a vystřelila ke dveřím. Bez povšimnutí jsem zmizela a utíkala jako o život. Nemohla jsem vědět, jestli mi o něj skutečně nejde.
Běžela jsem přes zahradu, pole až do lesa. Tam jsem zpomalila a po sluchu následovala hučení vody. Asi po deseti minutách jsem dorazila k malým vodopádům, jejíž voda stékala po ostrovech jasně zeleného mechu a jak slunce tančilo po jejím hřbetu, světlo, dříve jasně žluté, se teď zbarvovalo na zelenou až k bledě modré. Pramínky světla tančily po kmenech stromů a velkých balvanech, taktéž porostlých mechem. Jeden ze stromů byl vyvrácen z půdy a zaklíněn velkými kameny. Zalezla jsem si do volného prostoru a schoulila se do klubíčka. Přemýšlela jsem, co se za posledních 9 hodin stalo a snažila se ve svých myšlenkách najít řád. Klid přírody rušilo jen šumění potůčku, a proto mě znervóznilo, když jsem zaslechla praskání větví pod vahou nějaké osoby. Ještě více jsem se namáčkla na kořeny a snažila se nedělat žádné zvuky. Zničehonic pak praskání větví utichlo a já tak předpokládala, že ona nezvaná osoba odešla. Pomalu jsem se přesunula ke konci kořenů a vykoukla zpoza kamenů.
,,Tak přeci jen jsem tě našel. " Leknutím jsem nadskočila a uhodil se do hlavy.
,,Au, co tady chceš? Vrať se zpět." Držela jsem se za hlavu a třeba si rostoucí bouli zatímco se na mě Tom posměšně díval.
,,Proč jsi utekla?"
,,Protože nevím, zda vám mám věřit. Vždyť je to stupidní. Jed, zlý vědec, herec, záchrana světa. Zní to jako pěkný klišé." Odvětila jsem a otočila se k Tomovi zády.
,,Ale není. Ten hoch má pravdu," hovořil klidně neznámý muž, který se zničehonic objevil nad vodopádem. ,,Jen nechápu, proč tomu nevěříš. Ještě nedávno si pro můj neúspěch dělala cokoli a teď? Dohaduješ se v lese se svým přítelem o tom, co se dělo za posledních pár dní. Velice zvláštní." Domluvil John a zahleděl se na mě s posměškem.
,,A vás snad matka neučila, že se rozhovory cizích neposlouchají?"
,,Nicméně jak vidím, jsi stále stejně drzá." Opáčil okamžitě John. Pozvedl nad hlavu ruku s rozevřenou dlaní, kterou pomalu ale surově sevřel a v tu ránu se okolí vodopádu naplnilo celou armádou Johnovích mužů. Každý, z až po zuby ozbrojených vojáků, vypadal stejně. Na hlavách měli tmavé helmice a oblečení z pevného černého materiálu. Jeden po druhém se řadili do kruhu a tím pádem nás obklíčili bez možnosti útěku.
,,Zeptám se jen jednou. Kde je ten jed?" John se do nás zavrtal pohledem, ale ani já či Tom jsem nepromluvili. ,,Tak kde je?" Rozkřikl se.
,,Nechci tě opravovat, Johne," začala jsem. ,,Ale řekl jsi, že se zeptáš jen jednou. Tohle už bylo po druhé." Johnovi nejspíš došla trpělivost, jelikož se v následující vteřině rozkřikl i do řad svých mužů s příkazem nás zajmout a odvést do skladu. Ze všech stran se k nám řítily skupiny vojáků.
,,Rozmyslela jsem si to," promluvila jsem k Tomovi. ,,K Gergovi se s tebou klidně okamžitě vrátím."
,,No to sis rozmyslela brzo," odvětil a rozhlížel se po okolí.
,,Jenže teď už asi není úniku," pomyslela jsem si.