Životní příběh

29

   Brzy z rána nás probudily ostré Georgovi výkřiky, když se dozvěděl, že jed zmizel.
    ,,Ten bastard nám ukradl jed." Konstatoval pobouřeně a všechny nás tak probudil. Bylo okolo sedmi ranních hodin a po spánku na vlhké zemi jsme měli pěkně rozbolavělá těla.
    ,,K ničemu již není ten jed zrádný," začal rýmovat Jim. ,,Jen ať si ho nechá, nebuď tak nahněvaný. Sám dobře víš, a neodporuj mi, že jed byl zničen před několika hodinami." Dokončil svůj básnický proslov a šťasten pozorujíc ostatní hledal určitou chválu pro jeho nadání v rýmování a možná i výzvu k pokračování. Když jsme se však každý ohlédl po Georgovi, nálada na rýmy nás okamžitě přešla.
   ,,Co se děje, Georgi?" Otázala jsem se, jelikož jeho tvář zračila obavy a strach.
   ,,Co když jsme ten jed neneutralizovali? Co když teď John drží klíč k vraždám?" Odvětil naléhavě George a bez sebedůvěry.
   ,,Jsem si jistá, že je jed neutralizovaný, ale zda-li máte takové obavy, Georgi, můžeme se pokusit jed opět získat." Odvětila jsem zdvořile. Ve tvářích ostatních členů skupiny se však zračila nedočkavost a nevrle, nicméně pro jed s námi jeli.
    Zabalili jsme si věci a po poledni vyrazili. Jeli jsme dlouho, avšak čas plynul rychlostí světla a než jsme se nadáli, stáli jsme před skladištěm. Potajmu jsme se vkradli dovnitř a hledali vstup do sklepa ke stroji. Netrvalo to dlouho a sestupovali jsme po schodech do podzemí. Uprostřed prázdné místnosti se nacházela ohromná obluda ze železa, plastu a skla. Stála na stejném místě co minule až na zaplněný prostor jedu. George přeběhl ke stroji, popadl jed a v tu ránu se spustil alarm. Zvuk sirén křičel a linul se chodbami, skladem a prázdnými prostory sklepů. Když alarm utichl, zaslechli jsme kroky desítek ozbrojených můžu, kteří byli zaměstnání Johnem Colemanem.
Nebyla možnost útěku, jen jsme tak čekali na nástup Johnových mužů. Hned co přišli, zaterasili nám cestu a jak kovové sochy stáli bez hnutí na místě, jako bychom snad měli šanci utéct. Poté nastoupil i samotný John Coleman. Vznešeně až pyšně sestupoval po schodech a tak jako páv i on si připadal výjimečný. Jeho poslední pokus se stal reálným a teď má šanci dokázat světu svou všestrannost a talent.
   ,,Ahoj bratře, copak tu děláš?" Zdvořile skoro až ironicky se chovající John se jen stěží snažil zakrývat úsměv objevující se v jeho tváři. Nebylo pochyb, že již se cítí býti v cíli. John ani nečekal na odpověď a přešel ke svému stroji. Se šílenstvím v očích hleděl na rozhodující část svého života. ,,Lidé se mi posmívali," začal. ,,Zdali by se smáli i teď, kdyby věděli, co jsem dokázal."
    ,,Nedokázal jsi nic," rozkřikla jsem se. ,,To že vyhladíš třetinu obyvatelstva neznamená, že jsi něco víc než obyčejný prodavač v marketu." V celé místnosti se rozlehlo ticho po vyslovení Johnových obav. John se však začal dávivě smát a nenechal si nic vymluvit.
   ,,Ale prosím tě, alespoň nežárli na mou kreativitu." Odvětil a s těmito slovy spustil stroj. Všichni jsme jen vyjeveně očekávali, co se bude dít, avšak až na zabručení v Jimově břiše nebylo slyšet nic zvláštního. Začala jsem se smát a přede všemi vypnula natáčení na telefonu. ,,Myslím, že tohle bude policii zajímat." Pozvedla jsem telefon do vzduchu. ,,Snad ti to nevadí ale taky jsem je sem pozvala. Nejspíš tu budou každou chvíli."
,,Lžeš," protiřečil mi John. Sám však brzy zaslechl zvuk sirén a zděsil se. Po schodech vyběhl do přízemí a dal se na útěk. Daleko však nedoběhl.
Video jsem předala policii a obrátila se k partě.
,,Vzpomněla jsem si. Včera. A když jsme ráno odjížděli, zavolala jsem policii."
,,Takže je po všem?" Otázal se Jim.
,,Nejspíš ano," odvětil Tom.
   ,,A za pár dnů jedeme do Čech." Doplnila jsem. Rozjařená nálada po zažehnání nebezpečí přešla v krutou pravdu a všem došlo, že čas loučení se den co den blíží.
Nasedli jsme všichni do auta a již od vyjetí až do příjezdu vládlo v autě nepříjemné ticho. Tom zaparkoval před uvítací bránou Greenwich parku. Zdálo se zvláštní, že Tom zaparkoval před parkem místo studia, nikdo však nepokládal žádné otázky.
Procházeli jsme se parkem a usedli až tehdy, když jsme našli všem vyhovující místo.
,,Někdy za námi přijeďte do Čech," navrhla jsem a zřejmě tím prolomila i ledy. Každý s každým si začal povídat a smíchu nechybělo. I já se bavila, když mě z nenadání uchytila cizí ruka a její majitel mě z lehka táhl pryč. Tom se na mě dětinsky usmál a s mou rukou v dlani pokračoval v chůzi. Táhl mě celou udýchanou až na malý kopeček, kde se táhne nultý poledník. Výhled byl neuvěřitelný a kdybych své plíce nenechala v půli cesty, vyrazil by mi dech. Tom se posadil na lavičku a ukázal na místo vedle sebe. Připojila jsem se tedy k němu a cítila se velice spokojeně.
,,Isabell," začal Tom, avšak okamžitě znovu utichl. Po chvíli se však opět vzpamatoval a pokračoval. ,,Nevím, co na to řekneš, nicméně již dlouho ti chci něco říci. Mám tě rad, Isabell. Jsi statečná, krásná, obětavá a vtipná. Nikdy jsem nepoznal nikoho jako ty a nechci, aby nás od sebe oddělila vzdálenost." Tom čekal na odpověď, která se mu však nedostavila. Místo toho jsem se zvedla a políbila ho na rty. Zprvu byl mou reakcí zaskočen, poté se však vzpamatoval a polibek opětoval. Po chvilce sladkého opojení jsme se jeden od druhého museli oddělit pro nedostatek kyslíku.
   ,,Tak tohle jsem nečekala." Konstatovala jsem, na což Tom přisvědčil. Zaskočeni a také obšťatněni jsme se nad myšlenkou vztahu začali oba usmívat.
   Brzy jsme se vrátily k ostatním, kteří jakmile zahlédli naše propojené ruce, se začali vyptávat a gratulovat nám.

   Čas plynul a náš pobyt se uchýlil ke konci. Postávali jsme na letišti a čekali na let do České republiky. Ruku v ruce jsme se s Tomem opírali jeden o druhého a užívali si vzájemné přítomnosti. Údaje o odletu se objevili na informační tabuly a my se začali přesouvat k danému terminálu. Nicméně u prohlídky přišel čas se rozloučit. Pomalu jsem se objala se všemi členy party krom jednoho. Se slzami v očích jsem svou tvář zabořila do Tomovy hrudi a slzy začaly pomalu stékat z mé tváře až na Tomovo tričko.
   ,,Promiň, příště ti ho vyperu." Omluvila jsem se.
   ,,Toto snad byla pozvánka do Čech?" Otázal se Tom a jeho optimismus se přenesl i na mě. Naposledy jsme se na sebe usmáli, políbili se a pak jsem odešla ke kontrole.
   Když už jsem seděla v letadle, přidal Tom fotku na které jsme spolu a k ní připsal srdcervoucí slohovku o nás dvou, našem vztahu, mě a našich zážitcích. Opět jsme měla slzy v očích, ale nedala jim šanci se ukázat. Vím, že ho miluji a nic mě nezastaví před tím, ho vidět znovu.