Dokážu ti pomoci, jen mi musíš věřit

4.Díl

Netrvalo jí to moc dlouho. Měla už ve cviku vařit rychle.

Podala mu jídlo, popřála dobrou chuť a chtěla odejít. Jenže jí otec zastavil.

"Prej dojel mladej Tomlinson." jeho příjmení řekl tak zhnuseně že mu chtěla Clarie něco říct.

No udržela jazyk za zuby. Otočila se k otci a kývla aby mohl dál pokračovat.

"Takže ti zakazuji ses ním stýkat!" zvýšil hlas a Clarie ihned přikývla.

"Rozumělas mi?" kdyby pohledy vraždily byla by mrtvá. "A-ano." opět přikývla a běžela do svého pokoje.

Zamkla se a skočila na postel kde se rozbrečela.

'Ať zapomene že se s Louim přestanu bavit! Ale zase na druhou stranu... Záchráním ho tak před mým otcem.' přemýšlela.

Nahlas si povzdechla a otočila se na záda.

"CLARIE!" zase její otec. Prootočila očima a vydala se za ním.

"No?" zeptala se mile. "Máš tu zákazníka! Běž se připravit a ať ti to netrvá dlouho!" zaječel a Clarie honem běžela do pokoje kde "to" dělala.

Hotová byla do 20ti minut. Přišla za tím chlápkem, svůdně ho zavedla do pokoje a šlo se na věc.

Zaplatil ji celkem dost. 16 liber skoro za nic? Nechápala to ale nechala to tak.

VEČER

Za dnešní den vydělala vážně hodně peněz. 82 liber nevydělala nikdy tak rychle.

Ležela na posteli a vydýchavala to. Pak se zvědla a šla do sprchy kde strávila něco přes hodinu.

V županu se vrátila zpátky do pokoje a sedla si k zrcadlu. Odtáhla si kousek županu z ramene a pozorovala modřinu, kterou jí udělal jeden blbeček.

Poté se koukla na nohu, kde se jí dělala vážně velká modřina. Chtělo se jí brečet.

Najednou kdosi zaklepal na dveře od balkonu.

Lekla se a okamžitě se otočila. Nevěřila svým očím! Stal tam Louis!

Rychle vstala a šla za ním. "Loui co tu děláš?" zašeptala. "Říkal jsem ti že ještě příjdu." usmál se.

"Pojď dovnitř ale potichu. Víš jaký je otec." slabě se usmála.

"Bohužel." lítostivě se na ni podíval. Znovu ji objal. Clarie se rozbrečela.

"Zlato proč pláčeš?" zeptal se jí. Neodpověděla. Vzal ji do náruče a přesunul se s ní k její posteli.

Tam ji položil a lehl si vedle ní. Přivynul ji k sobě blíž a hladil ji po vlasech.

Odhalil se jí kousek modřiny a Loui si toho všiml.

"Clarie co to je?" zeptal se vystrašeně. Clarie se od něj odtáhla a sedla si. "Nic." zašeptala.

'Ne neřeknu mu to! Co když se mu zhnusím? Nevydržela bych bez něj!' říkala si v duchu.

"Clarie! Já poznám když lžeš. Prosím." snažil se mluvit potichu ale nešlo mu to když viděl že s jeho kamarádkou není něco v pořádku a ještě k tomu mu zapírá.

"To nic Loui. Jen jsem se preštila o šuplík když jsem se zvedala." zakecávala to a celkem se jí to dařilo.

"Co jsi zvedala?" podezíravě se na ni podíval. "Stíny na oči." měl by jí to věřit protože se maluje.

"Vážně?" chytil ji za ruku. "Vážně." přikývla a pohladila ho po tváři.

"Víš.. Nechci tě vyhazovat ale mám o tebe strach kvůli táty." táty. To řekla poprvé za 3 roky.

"Jo chápu. Zítra dojdu." usmál se, dal ji pusu na čelo a odešel tama kudy přišel.