Dokážu ti pomoci, jen mi musíš věřit

3.Díl

Byl to Louis. 'Co ten tu dělá?! A jak se tu dostal?!' pomyslela si.

Hnědovlásek vešel do kuchyně a když viděl jeho nejlepší kamarádku zastavil se mu dech.

Ne jen proto že byla vychrtlá jako anorektička ale co to měla na sobě?!

"Ahoj Clarie." mile se na ni usmál. "Eh Ahoj Lou..." stále se nemohla vzpamatovat z toho, že tu je!

A co teprve až dojde její otec?! "Víš já... Nechci být zlá ale.. Co tu děláš?" dívala se všude možně jen né na něj.

"Přijel jsem za tebou. A konečně odchytil." zasmál se.

"Ale... Proč jsi takto oblečená? A hlavně jak to že jsi tak moc hubená?" přešel k ní ale ona couvala.

"Loui neměl by jsi tu být." kroutila hlavou. "Víš jaký je můj otec." zašeptala.

"Vím," přikývl. "ale já za tebou musel jít. Chápej že jsi jako moje ségra!" konečně se k ní dostal a obejmul ji.

Clarie i přes všechny prostesty mu objetí opětovala.

Tak moc jí chyběl! Tak moc!

Chtěla by mu říct proč je tak obelčená a hlavně hubená. Ale nemohla.

Věděla že by do toho Loui rýpal a to ona nechtěla.

Její otec Louise nikdy neměl rád. Ale řekl to až po smrti její matky.

Jinak se vždy přetvařoval. "Chyběla jsi mi hnědoočko." hnědoočko. Tuto přezdívku jí dal v 8. třídě.

"Ty mně taky karotko." zasmála se. "Pořád ještě tak moc miluješ mrkve?" zeptala se ho když se od sebe odtáhli.

"Že váháš!" usmál se na ni. "Ale teď.." nestlihl doříct větu.

Clarie ho přerušila. "Ne Loui... Já o tom nechci mluvit." smutně se usmála.

Najednou zarachotily klíče v zámku.

Oba dva spanikařili a běželi ke Clarie do pokoje. Na stěnách měla vyvěšené kluky z 1D ale to teď ani jeden neřešil.

Oba dva to ignorovali a pospíchali aby se Louis dostal ven.

"Ještě příjdu." pohladil ji po vlasech, dal ji pusu na čelo a vylezl oknem ven.

Když už byl dole, zamávali si a on už běžel domů. "CLARIE!" slyšela svého otce.

Na nic nečekala a bežela dolů. "Ano?" usmála se. "Mám hlad tak už dělej oběd! Jdu do obyváku." řekl a odešel.

Clarie nezbývalo nic jiného než poslechnout otce a jít vařit.